Na Zelený čtvrtek Ježíš byl odsouzen a zavražděn v politickém procesu

 Šlo o justiční vraždu a o výsměch umučenému ve chvíli jeho největšího utrpení a ponížení.

Čili od začátku je rozhodnuto, že Ježíš musí zemřít. Teprve na základě toho mohl Jidáš zradit, teprve na základě toho večer na Zelený čtvrtek probíhá soud s předem daným výsledkem, tedy monstrproces. Proces jako divadelní představení pro demonstraci moci a zastrašení lidu.

Jidáš poslouchal kněze. Kněží chtěli zavraždit někoho, kdo jim překážel. Není to lid, nejsou to židé, nemá to náboženskou, ale politickou motivaci. Ježíš není zavražděn davovým pogromem, ale jde o promyšlený monstrproces.

Celý uspěchaný monstrproces Zeleného čtvrtku vrcholí pak v tom, že velekněží konečně najdou, zač Ježíše odsoudit k smrti. Nejprve ovšem svědčí falešní, podplacení svědkové. Nakonec ale čteme ve dvacáté sedmé kapitole Matoušova evangelia toto:

„A velekněz mu řekl: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě.“

Trest smrti za rouhání, trest smrti, o kterém je předem rozhodnuto. Židé ale nemohli nikoho popravit, to mohl jen římský místodržitel Pilát. Pilát snažil se Ježíše, o němž dobře věděl, že je nevinný, před nenávistí velekněží zachránit hned několika způsoby. Musel však kapitulovat před vychytralou chladnokrevností velekněží a Ježíš byl ukřižován. Velekněžím to ale nestačilo a přijeli se na umírajícího Ježíše podívat. Museli dobře vědět, že je obětí jejich monstrprocesu.

Posmívali se velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je-li král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí!‘“

Když je náboženství nahrazováno politikou

  „Stane-li se politika naší nejvyšší láskou, stane se také naším nejkrutějším zklamáním, které zanechá naše domovy chladnějšími, naše svátky osamělejšími a náš společný život těžší k udržení.“

Současná americká domácí politická scéna, a do jisté míry politika většiny rozvinutých západních zemí, se vyznačuje nestabilní, ale o to hlasitější a vášnivější morální intenzitou. Veřejné neshody nepůsobí jako spory o uvážlivý úsudek nebo návrh politiky. Stále více se podobají bojům o identitu, ctnost a konečný smysl. Volby se stávají existenciálními dramaty. Politická hnutí slibují nejen reformu, ale i vykoupení.

Kostely zůstávají, bohoslužby pokračují a duchovní zájem přetrvává. Náboženství však již nefunguje jako sdílený rámec, skrze který se interpretuje běžný život. Není již společensky nezbytné, ale je na přeplněném trhu jen jednou z možných cest ke smyslu, naplnění a morální orientaci.

Není to o tom, že by náhle převládl ateismus. Náboženství nebylo vyvráceno ani násilně potlačeno. Došlo k tomu, že moderní podmínky (mobilita, pluralismus, technologické změny a všeprostupující terapeutická kultura) způsobily, že různé alternativní narativy a zdroje smyslu světa a života se zdají stále věrohodnějšími, než tradiční vysvětlení náboženské. To, co se kdysi zdálo nepostradatelným a nenahraditelným, se nyní jeví jako volitelné.

Ale lidské touhy, které kdysi formovalo náboženství, zůstávají. A důsledky sahají daleko za hranice kostela. Touhy, které kdysi uspořádávalo náboženství – morální jasnost, sounáležitost, vědomí smyslu, naděje, transcendence – nezmizely. Když náboženství ztratí svou vůdčí roli, touhy se nevypaří. Přesouvají se. Na současném Západě, kde se kostel stává zastaralým, se absolutní stává právě politika.

Od politiky se očekává to, co kdysi plnilo náboženství: říkat nám, kdo jsme a na čem nakonec záleží.

To lze pozorovat i na nečekaných místech. I to, co by mělo být zábavou, stále častěji funguje jako jakási kulturní liturgie. Lackey v článku uvádí příklad poločasového show během Super Bowlu amerického fotbalu, já dodávám evropský příklad zahajovacího ceremoniálu olympiády v Paříži.

Nejsou to pouze spory o módu či vkus. Jsou to rituály identity, morální signály, umožňující společně prožívat pobouření, oslavu i pocit sounáležitosti. Výsledkem je jakýsi politický mesianismus napříč ideologickým spektrem. Na pravici nacionalistická hnutí slibují spásu skrze kulturní obnovu. Na levici osvobozenecká hnutí slibují vykoupení skrze sociální transformaci. Tyto projekty se obsahově liší, ale sdílejí společný předpoklad: že politika unese tíhu našich nejhlubších tužeb po spravedlnosti a milosrdenství.

Politika to však nedokáže, nikdy to nebylo a nemělo být jejím smyslem! Politika je jen předposlední realitou; nezbytnou a smysluplnou, ale nikdy ne konečnou. Může usilovat o spravedlnost, omezovat zlo a uspořádávat společný život. Nemůže však smířit hříšníky, uzdravit nejhlubší zlomy lidského srdce ani nést tíhu konečné naděje. Když je do politiky vloženo spasitelské očekávání, zklamání se mění v zášť a zášť v hněv.

Květná neděle

 Dnes – na Květnou neděli – začíná to, čemu říkáme Svatý týden nebo Pašijový týden. Znamená to dny vedoucí k Ježíšově smrti a vzkříšení a dává nám prostor a čas naslouchat, soustředit se a vzpomínat na to, co se v těchto dnech stalo před téměř 2000 lety.

Než nastal tento den, pobýval Ježíš v Jerichu. Setkal se s celníkem Zacheem – židovským výběrčím daní, který pracoval pro římskou okupační vládu a vykonával práci, kterou jeho rodina, sousedé a ostatní Židé pohrdali a na kterou pohlíželi s opovržením. A přesto Ježíš strávil se Zacheem čas a spřátelil se s ním, čímž dal nahlédnout do toho, jak velmi je Jeho království skutečně převratné.

Krátce poté Ježíš potkal na cestě slepého muže a jako obvykle se zastavil, vyslechl ho a uzdravil, čímž tomuto konkrétnímu muži vrátil fyzický zrak a dal nahlédnout do toho, co mělo přijít – přinášel jasný duchovní zrak pro každého, kdo o to požádá.

Z Jericha se Ježíš vydal do Jeruzaléma, hlavního města, kam věřící a zbožní lidé pravidelně putovali na svátky do Chrámu. Stejně jako mnoho jiných se Ježíš chystal do Jeruzaléma na nadcházející Velikonoce.

Pokud jste někdy byli na Květnou neděli v kostele, možná jste zažili radostný průvod nadšených malých dětí, usmívajících se na rodiče a šťouchajících do mladších sourozenců, jak divoce mávají větvičkami, jež mají znázorňovat palmové ratolesti, a volají: „Hosanna! Hosanna! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Páně.“

Znovu tak ztvárňují to, co dělal zástup tenkrát v městských branách, když Ježíš vjížděl do Jeruzaléma. Na oslu. Zamyslete se nad tím na chvíli: Ježíš – Stvořitel, Král, dlouho očekávaný Mesiáš, sám Bůh – vjíždí do Jeruzaléma na oslu!

Židovský lid dlouho žil pod útlakem různých okupačních vládců, v té době Římanů, a po stovky let čekal, až jim Bůh pošle vítězného Mesiáše, někoho, kdo svrhne jejich utlačovatele a uvede věci do pořádku silnou vojenskou vládou.

A Ježíš přišel uvést věci do pořádku, byť jiným způsobem, na hlubší úrovni: v našich samotných duších. A pro tento monumentální úkol přijel na oslu.

Dlouho před Ježíšovým narozením o tom mluvil prorok Zachariáš, když řekl: „Radujte se, obyvatelé Siona! Jásejte, obyvatelé Jeruzaléma! Hle, váš král k vám přichází. Je spravedlivý a vítězný, a přesto je pokorný, jede na oslu – jede na oslátku.“ (Zach 9:9)

V průběhu let se lidé soustředili na první část těchto slov o vítězství a spravedlnosti. Ta část o pokoře a o oslu, se během těch let a generací čekání nějak poztrácela.

Dnes, když slyšíme Hosanna, většina z nás nemá tušení, co to znamená, nebo si myslíme, že to je něco jako: „Chvalte ho!“ nebo „Uctívejte ho!“ Ale Hosanna jednoduše znamená buď „Bůh zachraňuje“ – jako slavnostní prohlášení, nebo „Bože, zachraň nás“ – jako prosba o záchranu.

Ježíš skutečně zachraňuje. V tu chvíli lidé doufali a očekávali, že je a jejich město zachrání, a to velmi konkrétním způsobem, z rukou Římanů.

Ale způsob, jakým je nakonec zachránil, byl ve skutečnosti úžasnější než cokoli, co si dokázali představit, neboť přišel zachránit všechno – celé zlomené lidstvo, celé prokleté stvoření.

Ježíš zachraňuje. Když toho dne vjel na oslu do Jeruzaléma, vjel do davu, napohled bláznivě, s větvemi a chválou. A čekala jej zrada, odmítnutí a smrt. Ale právě to byla cesta, která vede k životu.

Dokončení stavby nejvyššího chrámu světa v Barceloně

 Po 144 letech prací se barcelonský chrám zasvěcený Svaté rodině blíží k dokončení. Před necelými dvěma týdny dosáhl své finální výšky 172,5 metru dokončením věže Ježíše Krista.

Chrám Sagrada Família patří mezi nejznámější sakrální budovy na světě, jedná se o naprostý architektonický unikát, jehož kombinace slohů není k nalezení u žádné jiné stavby na světě.

Myšlenka postavit chrám Sagrada Família se zrodila v 70. letech 19. století v Barceloně. Knihkupec José María Bocabella po návratu ze své cesty do Vatikánu v roce 1872 dostal nápad postavit nový chrám zasvěcený Svaté rodině – Panně Marii, svatému Josefovi a Ježíši Kristovi. Sám Bocabella se v průběhu svého života totiž stal velikým propagátorem josefovského kultu a tradičních křesťanských hodnot.

Inspirací mu byla bazilika zasvěcená Panně Marii v italském Loretu, kterou spatřil během své návštěvy Vatikánu. Usiloval o postavení takzvaného expiatorního chrámu, který by byl financován výhradně soukromými dary. Záměrem této stavby pak byl pokus o obnovení katolických hodnot v době rostoucí sekularizace společnosti, které josefovský kult ctil. Projekt měl být původně skromný farní kostel na tehdejším předměstí Barcelony.

Stavba oficiálně začala 19. března 1882, na svátek svatého Josefa, když první kámen položil barcelonský biskup José María de Urquinaona y Vidot. Původní návrh vypracoval architekt Francisco de Paula del Villar y Lozano v neogotickém stylu. Villarův projekt však narazil na technické a finanční spory s objednavateli. V březnu 1883 proto rezignoval a jeho místo převzal mladý, teprve začínající architekt Antoni Gaudí.

Antoni Gaudí radikálně změnil koncepci chrámu; místo původního plánu přišel s ambiciózním návrhem, který sice zachoval mnohé novogotické prvky, ale neslo jasné známky nové éry – moderny, a to specifické katalánské podoby, kterou Antoni Gaudí po celý svůj život formoval. Chrám měl mít tvar latinského kříže o délce 90 metrů a šířce 60 metrů, s hlavní lodí širokou 45 metrů a kapacitou pro až 9 000 osob. Fasády měly představovat tři základní etapy Kristova života: Narození, Umučení a Zmrtvýchvstání.

Gaudího plán obsahoval 18 věží: dvanáct pro apoštoly, čtyři pro evangelisty, jednu pro Pannu Marii a nejvyšší centrální věž, vysokou 172,5 metru s křížem na vrcholu, pro Ježíše Krista. Gaudí hledal inspiraci v přírodních motivech – sloupy připomínají stromy s větvemi a stropy přecházejí v hyperboloidní klenby bez jediného pravého úhlu. Ve své architektuře používal různé zaoblené geometrické tvary jako hyperboly, paraboly a helikoidy, které posléze umožnily konstrukci bez tradičních opěr.

Od roku 1914 se věnoval výhradně tomuto projektu a žil přímo na staveništi. Za život viděl dokončenou jen jednu zvonici svatého Barnabáše na fasádě Narození v roce 1925. Gaudí zemřel tragicky 10. června 1926 po srážce s tramvají a je pohřben v kryptě chrámu. Za jeho život viděl pouze zhruba pětinu hotové stavby.

Po Gaudího smrti převzal vedení nad stavbou jeho žák Domènec Sugrañes i Gras. Stavba pomalu pokračovala až do roku 1936, kdy v zemi propukla španělská občanská válka. Během války anarchističtí bojovníci zapálili kryptu a celá Gaudího dílna vyhořela i s modely a plány. Stavba stála do roku 1939, kdy se znovu rozběhla pod dohledem Francesca de Pauly Quintany, který rekonstruoval původní záměr z dochovaných fotografií a zbytků. V roce 1952 vzniklo schodiště na fasádě Narození a fasáda byla poprvé osvětlena. O dva roky později položili základy fasády Umučení.

Mnozí další španělští architekti pokračovali v Gaudího duchu. V roce 1976 byly dokončeny čtyři věže na straně fasády Umučení. Sochařská výzdoba této fasády byla svěřena v roce 1986 Josepu Marii Subirachsovi, jehož hranaté, expresivní figury vyvolaly notnou dávku kontroverze, jelikož se neslučovaly s původním Gaudího stylem.

V roce 1985 se stal hlavním architektem Jordi Bonet i Armengol, který v 80. letech zavedl počítačové modelování, které pomohlo s přesnou realizací složitých křivek a tvarů, kterými tato budova disponuje. Stavba pak stabilně na chrámu pokračovala dle Gaudího stylu. UNESCO zapsalo kryptu a fasádu Narození na seznam světového dědictví v roce 2005 jako součást Gaudího děl.

7. listopadu roku 2010 papež Benedikt XVI. vysvětil chrám a udělil mu titul basilica minor – titul menší baziliky. Do té doby byla dokončena hlavní loď, klenby a instalovány varhany s 1 492 píšťalami. Stavba překročila již polovinu veškerých prací.

Dnes stojí Sagrada Família na prahu dalšího historického milníku. Nejvyšší věž Ježíše Krista dosáhla 20. února 2026 své finální výšky 172,5 metru. V 11 hodin dopoledne dělníci umístili horní rameno čtyřramenného kříže z ocele a skla, vysokého 17 metrů. Věž má dvanáctiboký půdorys a sestává z 12 úrovní prefabrikovaných kamenných panelů. Vnější část věže je již hotova, vnitřní práce potrvají až do roku 2028.

Chrám se dočkal ale i dalších milníků v posledních pár letech: věž Panny Marie byla korunována dvanácticípou hvězdou z tepaného železa a mozaikou ve stylu trencadís 29. listopadu 2021. Zmíněné čtyři věže evangelistů byly dokončeny a vysvěceny v roce 2023, a tím vznikl kompletní soubor všech šesti centrálních věží. Chrám se stal v říjnu 2025 nejvyšším kostelem světa, když překonal dosavadního držitele rekordu – katedrálu Panny Marie v německém Ulmu.

Podle oficiálních plánů nadace Junta Constructora de la Sagrada Família bude hlavní struktura dokončena v roce 2026 u příležitosti stého výročí Gaudího smrti. Zbývá dokončit fasádu Zmrtvýchvstání, sochařskou výzdobu, schodiště a doladit další detaily. Předběžné odhady se shodují na roce 2034 jakožto roku dokončení stavby.

V roce 2026 proběhne řada oslav týkajících se chrámu: mše k výročí položení základního kamene 19. března, tematická výstava ve slavném sídle Palau Robert, mše ke stému výročí Gaudího smrti 10. června i inaugurace věže Ježíše Krista, která proběhne ve stejný den. Chrám zůstává otevřený pro návštěvníky i během prací.

Jsou Američané potomci Evropanů?

 Podle italského církevního historika a teologa Massima Faggioliho byly evropské národní státy vytvořeny na základě soužití s církví. Jinak se evropské státy se liší především historií. Americký národ není národem v tomto smyslu. Je to politický a náboženský projekt. Americký národ má tedy mělké kořeny a je postaven do značné míry na víře v Boha. Uznání amerického národa proto vyžaduje akt víry.

Současné obavy o osud civilizace, které slyšíme od amerických politiků, nevyvolal Donald Trump. Pokud jde o osud Ameriky, panuje tedy silná nejistota. A v tomto nejistém světě není nic tak silné a odolné, jako je náboženství. Právě náboženství dává legitimitu sociální a politické konstrukci Spojených států. Od 70. let minulého století volají některé náboženské hlasy, že Amerika je v rukou těch, co nevěří v Boha. A v Americe platí, že pokud nevěříte v Boha, nevěříte v Ameriku. A tudíž nenávidíte Ameriku. 

V Americe neexistuje ateismus v naší podobě. Nevěřit v Boha je prý nebezpečné. Věřící Američané pohlížejí na náboženství jako na něco, co je živé. To platí jak o protestantech, kteří měli dříve převahu, tak o katolících, kteří se teď stali největší církví.

Chápání, co to je civilizace, je tedy v Americe a Evropě zásadně jiné. V Americe proto převažuje představa, že se Amerika musí vrátit zpět do doby, kdy tam vládli bílí muži a ženy se staraly o rodinu. Záchranou má být  křesťanský nacionalismus, který spočívá v prorůstání radikální náboženské agendy do zákonů, v omezování práv menšin a práv žen a v budování společnosti na základech, které nejsou pro liberální stát.

Že Američané jsou naši blízcí příbuzní, tak to zřejmě již neplatí. Jestli je Amerika skutečně „dítětem Evropy“ – jak tvrdí americký ministr zahraničí – tak dítětem, které se vydalo vlastní cestou a na své rodiče už hledí s pohrdáním a často dokonce i s nenávistí. 

Evropská civilizace však má mnohem silnější a hlubší kořeny než ta americká a zejména jinou intelektuální a filosofickou tradici. Evropská tradice je samozřejmě také křesťanská, ale vedle toho patří k Evropě humanismus, racionalismus a osvícenské myšlení. K evropské kultuře patří stejně náboženství i liberalismus. Proto je naše evropská civilizace mnohem  komplikovanější. Právě tuto podobu evropské civilizace bychom měli bránit. A to nejen proti Donaldu Trumpovi. 

Stává se Hitler náboženskou postavou?

 Generace, která zažila 2. světovou válku válku, již z největší části pominula, pro většinu lidí dnes, zejména mládeže, existuje Hitler pouze jako filmová postava. Svou roli v současné oblibě Hitlerovy doby může hrát inspirace ideou „čisté rasy“, případně fascinace nacistickou estetikou, nacistickým kultem kázně, sebevědomí, brutální rozhodnosti. Současná západní civilizace opustila Krista a na jeho místo dosadila jako jedinou veličinu politika se záporným znaménkem, v podstatě Hitlera 

Hitler ovládl podvědomí dvacátého století, stal se z něho jakýsi „sekulární Satan“ věčně svádějící lidstvo k novým špatnostem. Tato ,druhá kariéra Adolfa Hitlera‘ poskytla kvazináboženský důvod pro poválečný konsenzus: zabránit vzkříšení nemrtvého Führera“

Liberálním elitám v Americe i v Evropě často slouží nacistické Německo jako rétorický protiklad – jako jakýsi negativní imperativ – jako posvátná povinnost zabránit „opakování něčeho takového“. Spektakulární hrůzy Hitlerova režimu poskytovaly morální oporu, kterou liberálové mohli vždy použít k argumentaci ve prospěch ještě většího liberalismu.

„Poválečný konsenzus“ vyhnal „silné bohy“. Všechny staré loajality s jejich sjednocující silou – stát, národ, hranice, víra, autorita, tradice – všechny „silné lásky“ – k Bohu, k vlasti, k pravdě – začaly být považovány za podezřelé, za nebezpečné, za pekelný zdroj fanatismu, útlaku, nenávisti a násilí. Na jejich místo elity dosadily takzvané „slabé bohy“ – toleranci, pluralismus, práva jednotlivce, globalizaci. Skutečná politika začala být zužována ve prospěch technokracie a proceduralismu – vždyť demokratické vrtochy mas mohou být nebezpečné…

Dnes, kdy jsme svědky hroutícího se degenerovaného liberalismu s jeho poválečným „antifašistickým“ morálním konsensem, bude pravděpodobně přibývat lidí, kteří budou stará tabu testovat, zlehčovat, ironizovat a vysmívat se jim…

Česká prezidentka? Čím jiným veřejnost omámit než volební kampaní.

 Andrej Babiš se na nedávném sněmu hnutí ANO nechal slyšet, že by současná vládní koalice měla do voleb postavit společného kandidáta, že by to nemusel být politik a mohla by to být žena. Těžko říct, zda měl na mysli někoho konkrétního, navíc může svůj názor s ohledem na veřejné mínění ještě mnohokrát změnit.

Přesto má smysl vzít jeho slova vážně. A byť následně padlo několik jmen, mimo jiné třeba Alena Schillerová, v zákulisí české politiky se už nějaký čas spekuluje, že by touto kandidátkou mohla být Ivana Tykač. 

 Ivana Tykač už před více než deseti lety založila společnost Women for Women, která pomáhá matkám samoživitelkám a dotuje obědy vybraným dětem z chudých rodin. Jistou kaňkou na tomto bohulibém projektu ovšem je, jak upozornil deník Alarm, že je takřka kompletně financován státem. v roce 2023 založila institut Solvo, který o sobě tvrdí, že chce „odemykat potenciál společnosti“. Na webu se o něm mimo jiné dočtete, že se věnuje třem oblastem: postavení žen ve společnosti, kvalitě dětství a umělé inteligenci. 

Ivana Tykač dlouhodobě podniká s realitami a v neposlední řadě je manželkou miliardáře Pavla Tykače. Oba se hlásí ke konzervatismu, nejen proto si lze představit, že by se na ní jako na své kandidátce za jistých okolností mohly shodnout všechny strany současné vlády. Otázka pochopitelně je, co by z toho měl Babiš a co by ho přimělo k tomu, aby s Tykačovými udělal – i pro něj smysluplnou – dohodu.

Pro Petra Pavla by to byla vážná soupeřka. Uvidíme ale, jak dopadnou zákulisní dohody mezi Andrejem Babišem a Pavlem Tykačem – i ohledně kompenzací za útlum těžby uhlí nebo zestátnění ČEZ.

Pokud si to oba miliardáři nějak rozdělí, nelze vyloučit, že bude Ivana Tykač kandidátkou ANO na Hrad. Zda dokáže porazit Pavla, teprve uvidíme.Jádro jejího segmentu budou tvořit bývalí voliči Mirka Topolánka, lidé, jejichž věk se pohybuje okolo pětapadesáti let, jsou konzervativní a mají blízko k bývalému byznysovému křídlu ODS, které své majetky získalo v 90. letech.

Coubertinovi amatéři vzkřísili olympijské tradice

 … avšak idea amatérismu neměla s antickými olympiádami nic společného. Staří Řekové by ve 20. století dozajista nechápali, proč na moderních olympijských hrách startovali jen amatérští sportovci (nebo podvodníci, kteří se za ně vydávali).   

„Žádný muž nemá právo být amatérem v oblasti fyzického tréninku. Je hanbou pro muže zestárnout, aniž by poznal krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.“ (výrok je připisovaný Sókratovi)

Po více než tisícovku let (776 př. n. l. – 393 n. l.) se každé čtyři roky vydávaly davy Řeků na mnohatýdenní cesty nehostinnými kraji do Olympie, aby se mohli stát očitými svědky zápolení nejlepších dobových sportovců a umělců. Těch pár prchavých okamžiků vrcholného vzrušení, úžasu nad vrcholnými výkony a naděje na vítězství jejich reprezentantů jim za jejich cestovní útrapy i výlohy poskytly více než štědrou satisfakci. Je však velmi obtížné si představit, že by se obtěžovali opustit hradby nesčetných městských starořeckých států, kdyby se olympijské hry konaly za podmínek jako moderní olympiády v prvních sto letech po jejich znovuzrození r. 1896. Kdyby jim někdo řekl, že moderní národy budou na nejprestižnější sportovní klání jako své reprezentanty vysílat – při vší úctě k jejich výkonům – druhořadé sportovce, tak se odvažuji jako fanoušek sportu i antické historie tvrdit, že by mu nebyli schopni uvěřit. 

Nápovědou je to, proč největší český autor o antice Vojtěch Zamarovský nazval svou knihu o civilizačním triumfu starověké Hellady „Řecký zázrak“. Silné slovo, ale oprávněné, poněvadž žádná jiná starověká (a v podstatě žádná) civilizace nezaznamenal takový územní a kulturní rozmach, aniž by ho dosáhla jakožto dlouhodobě sjednocená říše podřízená jednomu mocenskému centru. Je to přesně naopak, v historii nenaleznete politicky a mocensky diverzifikovanější teritorium než antické Řecko. Základní entitou byl suverénní městský stát, jichž bylo (počítáme-li zámořské kolonie) několik desítek. Přes desítky politických kolotočů, spojení a rozpady spolků států i dlouhou řadu vzájemných konfliktů mezi lze jen s nevelkou dávkou nadsázky říci, že to byl téměř ti samí aktéři spojení momentálním zájmem, kteří dobyli Troju a perské monstrum a za další tři století později (146 př. n.l.) podlehli římské armádě. (Tím Řekové ztratili na 2 000 let svou svobodu a nezávislost, než si jí na Turecké říši dobyli zpět (přesně r. 1830).)

Je jedním z historických paradoxů, že baron Pierre de Coubertin, který olympijskému fenoménu vdechl nový život, za což mu patří věčný dík, měl o historických reáliích starořeckých olympiád zidealizovanou představu, historickým reáliím na hony vzdálenou. Nadto jako aristokrat, který – ač sám Francouz – vzhlížel k anglosaskému sportovnímu pojetí jako k fair-play zápolení elegantních gentlemanů. Sport tak chápal jako elitářskou zábavu pro privilegované a jeho komercionalizaci za osmý smrtelný hřích. Na druhou stranu je si je však nutné uvědomit, že kdyby sám byl plebejcem bez konexí na správných místech, tak by jeho snaha o obnovení olympijských her měla pramalé naděje na úspěch. Jediným duchovním pojítkem se starověkým Řeckem tak bylo baronovo přesvědčení o prospěšnosti tělesné aktivity pro harmonický rozvoj lidské osobnosti vyjádřené okřídleným krédem Citius, altius, fortius.

Coubertinův odkaz však byl, a v mnoha ohledech stále je, nicméně tak silný, že jím zidealizovaný obraz starořeckých olympiád dodnes přetrvává v povědomí široké veřejnosti, sportovní i nesportovní. K němu se odvolávají laciní kritici moderního sportu, kteří jeho dnešní podobu označují za zpronevěru jeho antických ideálů, avšak coubertinovské vidění antického olympismu se úplně minulo s realitou. Pokud pomineme religiózní aspekt a uměleckou složku, tak v antických dobách šlo přesně o totéž jako dnes – o vzrušující davovou podívanou, sportovní a fanouškovskou řevnivost, velkolepé výkony, slávu, prestiž a hmotné statky. Antičtí olympionici byli v dobových podmínkách profesionálové, když se těm nejlepším dostávalo všemožné podpory od jejich mateřských městských států, aby své olympioniky vyslaly v nejlepší možné formě. Jejich základna pro výběr nejlepších byl široká, jelikož v jejich školách (stejně jako později v anglosaských) se pěstovaly sporty v duchu onoho slavného principu kalokagathia, tedy ve zdravém těle zdravý duch.

Sportovci se neostýchali docílit vítězství pomocí nefér zákroků – obraz na jedné z vykopaných amfor znázorňuje zásah rozhodčího do pěstního souboje pro porušení pravidel, o přetahování špičkových sportovců již řeč šla. Podvody byly považovány za projev neúcty k nejvyššímu bohu Diovi, přesto byly tak časté, že to vedlo k zavedení finančních postihů. Olympijské heslo před 2 500 lety ve skutečnosti znělo „vítězství, nebo smrt“, takže poražení se domů vraceli s tím, že je čeká přinejlepším zapomnění, spíše však hanba a opovržení. Ti sportovci, kteří se domů vrátili ověnčeni vavříny olympijských vítězů, byli oslavováváni celou obcí jako hrdinové, byli zahrnuti všemožnými dary i poctami a těšili se řadě privilegií (mj. měli nárok na zhotovení sochy). 

Vedle sportu měla tělesná udatnost obyvatel i význam pro vojenskou připravenost občanů při povolání do zbraně.) Suma sumárum, společenská prestiž sportu byla extrémně vysoká a přitahovala i elity.

Praha zná jméno nového arcibiskupa. Je jím Stanislav Přibyl.

 Pražský arcibiskup Jan Graubner na jaře skončí ve funkci. Sedmasedmdesátiletý duchovní byl primasem českým od května 2022. O rok později při dosažení svých 75. narozenin poslal papeži rezignační dopis. Svatý otec ho ale požádal, aby v čele českých katolíků setrval. Graubnerovým nástupcem se stane dosavadní litoměřický biskup Stanislav Přibyl, informoval Svatý stolec. Úřadu se ujme 25. dubna.

Graubnerovo jmenování pražským arcibiskupem způsobilo před třemi lety překvapení kvůli jeho vysokému věku – všichni biskupové starší 75 let jsou povinni zřeknout se svého úřadu a nabídnout papeži rezignaci. Navíc to bylo v historii teprve podruhé, kdy se arcibiskupové střídali mezi Čechami a Moravou.

Primasem českým se po Graubnerovi stane litoměřický biskup Stanislav Přibyl. Čtyřiapadesátiletý kněz, rodák z Prahy a redemptorista, dříve vedl Arcidiecézní charitu Praha. Následně působil jako generální sekretář České biskupské konference.

Přibyl studoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vysvěcen na kněze byl v roce 1996.

Jmenovaný arcibiskup zdůraznil, že si ve své nové roli klade za cíl i nadále „utvářet církev jako domov pro všechny věřící, který je ale otevřený všem lidem dobré vůle, především těm, kteří stojí v jakémkoli smyslu slova na okraji společnosti.“

vůj nový úkol přijal od papeže Lva XIV. „s chvěním a vědomím tíhy zodpovědnosti, přesto však v důvěře v Boha a s radostí“, informovala pražské arcidiecéze.

Chceme Ježíše, nechceme církve! Chceme veřejnou dopravu, nechceme vlaky a autobusy!

 Stále často slýchám myšlenku: Ježíš chtěl následovníky, ale ne instituci církve. Je to jako říct: „Jsem pro vzdělání, ale proti školám“ nebo „Jsem pro fotbal, ale proti fotbalovým klubům.“ To je prostě nepřijatelné. Obsah bez formy je jako voda: odteče. 

První věc, kterou je třeba o Ježíši říct, je toto: Byl pozoruhodně konkrétní. Nenapsal knihu, ale formoval lidi. Nezanechal po sobě individuální prohlášení, ale komunitu. Své poselství nesvěřil „lidstvu“, ale dvanácti velmi specifickým mužům, z nichž alespoň čtyři se zdáli být zcela nevhodní. Ti, kdo tvrdí, že Ježíš nechtěl církev, ho vykreslují jako jakéhosi odtažitého morálního filozofa, přitom ve skutečnosti jedl se svými učedníky, cestoval s nimi, káral je, posílal je ven a musel řešit jejich spory. To není duchovní kouřová clona. Je to mladá organizace.

Protiargument je obvykle: „Církev nemůže být Boží, protože je tak lidská.“ Ale přesně stejný argument by mohl být použit proti vtělení: „Bůh se nemůže stát člověkem, protože člověk je tak omezený.“ Koneckonců, křesťanství je víra, že Bůh působí právě skrze člověka. Ne navzdory člověku, ale skrze člověka.

V evangeliu podle Matouše je zajímavý úryvek, kde Ježíš říká něco, co mnoho moderních lidí považuje za velmi zvláštní. Prohlašuje: „Na této skále zbuduji svou církev.“ Ne: „Něco se jednou objeví.“ Ani: „Něco vynalezneš později.“ Ale: zbuduji svou církev. Zajímavé je, že lidé, kteří tvrdí, že „pouze následují Ježíše“, často začínají Ježíše opravovat.

Ježíš udělal ještě něco jiného: stanovil autoritu. Řekl svým apoštolům: „Kdo vás poslouchá, naslouchá mně.“ Tohle není poezie. Není to zbožná atmosféra. To je autorita. A zde se dotýkáme hluboce paradoxního bodu: ti samí lidé, kteří nazývají církev příliš autoritářskou, často věří, že jejich vlastní interpretace má absolutní autoritu. Ale sám Ježíš stanovil autoritu. V Matoušovi 16 a 18 mluví o „klíčích království nebeského“, o „svazování a uvolnění“ a o rozhodnutích, která jsou „uznána v nebi.“ To je právní jazyk. Ne poetická obraznost, ale řeč odpovědnosti a vedení. Apoštolům říká: „Kdo vás slyší, slyší mě.“ To je docela šokující tvrzení. Ježíš spojuje svou autoritu s lidmi, ne s jednotlivými výklady. Církev bez autority je nemožná. A Ježíš to věděl.

Ze skupiny apoštolů si Ježíš vybere jednoho muže: Petra. A úžasné na tom je, že Petr není hrdina. Nechápe Ježíše. Mluví příliš uspěchaně. V rozhodujícím okamžiku to popírá. A Kristus na tomto muži staví svou církev. Ne proto, že by byl dokonalý, ale protože mu bylo odpuštěno. Církev je založena na pokání, nikoli na morální nadřazenosti. Církev bez hříšníků by nebyla církví, ale muzeem, a i tam by sochy měly praskliny.

Myšlenka, že „Ježíš nechtěl církev“, by byla pro rané křesťany zcela nepochopitelná. Pro ně nebyla církev pozdějším doplňkem, ale přirozeným důsledkem Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Když Ignác Antiochijský říká: „Kde je biskup, tam je církev“, nebrání moc, ale zachovává jednotu.

Nemůže existovat duchovní instituce? Opravdu? To je nebiblický rozpor. Bůh se stává člověkem: vtělením. Milost se odehrává skrze viditelná znamení: svátosti. Láska se formuje ve strukturách, jako je manželství. Církev bez lidských struktur by byla přímo gnostická: duch bez těla. Ale křesťanství je vždy: mysl a tělo, milost a řád, tajemství a organizace.

Aby bylo jasno, nikdo nepopírá, že pozemská církev udělala mnoho chyb, byla zneužita a zneužila moc. Ale Jidáš už zde byl, Petr zapřel Ježíše, apoštolové se rozprchli. Lidská slabost nevyvrací božský charakter instituce. Potvrzuje, jak realistický Ježíš byl. Nestavěl svou církev na dokonalých lidech, ale na omilostněných hříšnících.

Co je opravdu v sázce? Kdyby Ježíš nechtěl církev, nikdo by neměl právo autoritativně hlásat jeho učení; každý by byl svým papežem, jeho svátosti by byly jen lidskými rituály a křesťanství by nakonec bylo soukromou spiritualitou. Ale pokud Ježíš chtěl církev – a vše na to ukazuje – pak církev není překážkou mezi námi a Kristem, ale nástrojem, skrze který působí. Protože bez církve se nauka rozpadá, eucharistie mizí a láska se stává pouhým názorem. Víra bez instituce církve je pocit s omezeným datem spotřeby. Církev není klecí pro Ducha svatého, ale hrudníkem, který chrání srdce.

Bez církve by Bible neexistovala, protože ji sestavila církev. Vždycky mi přišlo nesmírně zvláštní, že lidé nedůvěřují církvi, ale důvěřují knize, kterou znají jen díky této církvi. Jinými slovy, církev existovala před Biblí.

Zdroj: Kath.net