Jak se vesele hroutí náš současný svět

 Král je nahý, a to nejhorší, co by demokratické země mohly dělat, je nereagovat a předstírat, že to pro svět a jeho politickou, bezpečnostní a ekonomickou stabilitu nic neznamená.

Psychiatrie prokazuje, že narušený jedinec v určité chvíli přestane být schopen racionálního hodnocení výhod a nevýhod kompromisů, které normální lidé dělají každý den, a prosazuje svoje názory a požadavky stále radikálněji. A v Trumpově administrativě není nikdo, kdo by v případě jeho předčasného odchodu zavelel k návratu k ústavnímu chování.

Jsme v kritické situaci, definované z jedné strany ruskou mesianistickou agresí proti „shnilému Západu“ a z druhé možností americké zrady všech principů poválečného demokratického uspořádání Evropy a její obrany.

Pro Českou republiku by to totiž znamenalo jediné – novou ruskou okupaci a likvidaci naší jakkoliv nedokonalé demokracie. 

"Jděte do háje s demokracií i s totalitou!" odplivne si Čecháček a pokračuje v tlačení kouličky. "Co je doma, to se počítá!" 

Vedle potvrzování životní důležitosti Severoatlantické aliance je pro obranu země klíčová spolupráce s Polskem, Německem, Pobaltím a Skandinávií. Přebírání především finských a polských zkušeností s urychlenou modernizací armády a civilní obrany by se okamžitě mělo stát příkazem dne, stejně jako přebírání všech použitelných ukrajinských zkušeností.

Dopředu uvažující vláda by od prvního dne připravovala občany na krizové scénáře. Dnešní předstírání, že se nic nemůže stát, je pošetilé. Civilizačně umírající Rusko nemůže přežívat bez agrese a obrazu nepřítele. Podpořené nebezpečnými halucinacemi Donalda Trumpa o světové internacionále ničím neomezovaných diktátorů cítí se povzbuzeno k další expanzi.

Musíme přijmout nevyhnutelný fakt, že se svět změnil. V tom novém už nebude stačit hodnoty jen předstírat. Jakkoliv překvapivě to může znít, můžeme to přijmout i jako šanci a výzvu. Odpor k totalitě je vždy šance.

A pak by neměla zapadnout i odbojová zkušenost Polska, Jugoslávie či Norska z doby druhé světové války. Nejúspěšnější strategií odporu a zachování étosu národního společenství bylo znemožnění kolaborace s okupanty.

Prezident Pavel bude ve Vatikánu jednat o novém českém kardinálovi, po zemřelém Dukovi

 Prezident Petr Pavel s chotí Evou mají ve svém diáři mimořádnou zahraniční cestu. V pondělí 19. ledna přijme papež Lev XIV. první pár republiky ve Vatikánu. Přední odborník na diplomatický protokol Jindřich Forejt poodhaluje specifika přijetí u Svatého otce a upozorňuje na dvě klíčová témata, o kterých se může ve Vatikánu hovořit. Jedním z nich je nový pražský arcibiskup, který by se stal nástupcem Jana Graubnera. Klíčové rozhodnutí může být jedním z překvapení roku 2026.

Jindřich Forejt v souvislosti s česko-vatikánským setkáním na nejvyšší úrovni zmínil důležitou otázku nového pražského arcibiskupa. V roce 2022 byl papežem na tento stolec jmenován Jan Graubner, který ale podle pravidel církevního práva podal po dovršení 75 let rezignaci, stalo se tak v roce 2023. Papež pověřil Jana Graubnera dál vykonávat úřad, ale rozeběhl se proces výběru nástupce. A vypadá to, že rok 2026 bude rozhodující. Proto je prezidentská návštěva u papeže nejen zdvořilostní.

K cestě prezidentského páru do Říma dochází v době, kdy Česká republika nemá po smrti kardinála Duky žádného zástupce v kardinálském kolegiu. A také v době, kdy Svatý stolec s největší pravděpodobností uzavřel či uzavírá proces výběru nového pražského arcibiskupa a českého primase.

Citlivým tématem může být i česko-vatikánská smlouva, ke které má část domácí politické scény výhrady, ty ostatně netají ani prezident Petr Pavel. K audienci dojde 15 měsíců od chvíle, kdy premiér Petr Fiala a státní sekretář Svatého stolce kardinál Pietro Parolin podepsali v Praze Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem. A prezident Pavel se proti této smlouvě veřejně vymezil. I když tento krok nebude, jak bývá zvykem, zmiňován při rozhovoru s papežem, může být mezi tématy setkání se státním sekretářem kardinálem Pietrem Parolinem, které je tradičně součástí každé oficiální návštěvy Vatikánu.

Audience u papeže je určitě prestižní událostí, která má svá pravidla. Podle špičkového protokoláře jde předně o setkání dvou nejvyšších státních představitelů. "Svatý otec je coby hlava Městského státu Vatikán, tedy nejmenšího, stále však plně suverénního státu na světě, protějškem českého prezidenta. Bude se jednat o jejich vůbec první potkání, neboť na slavnostní papežské intronizaci v loňském roce byla Česká republika zastoupena ministrem zemědělství Markem Výborným.

 Petr Pavel zaslal novému pontifikovi po zvolení gratulační dopis. A jedním dechem dodal, že papež Lev XIV. má k České republice blízko. V dopise prezident Petr Pavel uvedl, že doufá, že v budoucnu bude příležitost setkat se také osobně, a že by ho rád pozval k návštěvě České republiky. Koneckonců není naše země pro Lva XIV. neznámá. V minulosti do ní zavítal opakovaně jako generální představený Řádu augustiniánů.

Pro český prezidentský pár ale nejde jen o setkání na politické úrovni. Nelze vůbec opomenout náboženský rozměr. "V osobě papeže však prezidentský pár potká současně nejen suveréna nezávislého státu, ale také nejvyššího představitele katolické církve, který jakožto 266. nástupce svatého Petra disponuje plnou, nejvyšší a bezprostřední pravomocí nad celou církví a který je považován za »viditelnou hlavu církve« a »náměstka Kristova« na zemi a je jedinou osobou na světě, která v sobě spojuje duchovní vedení náboženské komunity a světskou moc státního suveréna.

Na cestě k digitálnímu nepřátelství

 Češi v poslední době patří k nejméně přátelským národům světa. Usuzuje se to podle české uzavřenosti, kterou cizinci často nechápou. Lidé v českých zemích jsou zasmušilí, udržují si jeden od druhého si odstup, neradi se baví s cizími lidmi, vytvářejí si kolem sebe tvrdou slupku. Ve světovém žebříčku míry přátelského chování (Čím vším se lze zabývat?) obsadilo Česko druhé místo od konce. Hůř už je na tom jen Kuvajt. Na opačné straně spektra skončila Panama.

Podle odborníků za naším chováním stojí i historická zkušenost. Střídala se tu různá etnika a režimy, takže jsme opatrnější a nedůvěřiví k cizím lidem. Jak pozná lidské chování odborník uzavřený se svým počítačem v kanceláři nebo ordinaci, když o životě na světle božím toho mnoho nemá možnost zjistit?

„Jsme takoví zdrženlivější, bavíme se o takových hlubších věcech, a ne takové ty přístupy small talking,“ sdělila psycholožka Lenka Čandová. „Česko má velkou spotřebu alkoholu a Češi tráví hodně času v práci." Zdá se, že psycholožka zná a má nastudovanou dobu před čtyřiceti a více léty, kdy většinu času u nás lidem zabralo zaměstnání a společenský život. 

Dnes je všechno jinak, jak říkají dnešní mladí lidé takzvaní "dnešníci".  Velkou ránu české družnosti zasadila privatizace a  uzavírání malých obchodů a hospod. Zanikla spousta průmyslových a zemědělských podniků s desítkami a stovkami zaměstnanců, kteří se setkávali a hovořili spolu na zastávkách, ve veřejné dopravě, na pracovištích a po práci v hospodách a obchůdcích. O víkendech, kdy se nikde neprodávalo, se lidé scházeli u kostelů, na fotbale, na tanečních zábavách, poutích a podobně. 

Po roce 1989 začaly společné zájmy a kontakty lidí být odsuzovány jako komunistické zvyky. Vzorem se zase stal jedinec valící před sebou kuličku, jak ho kdysi přiblížil Karel Čapek. Do zaměstnání se lidé dostávají soukromými auty, přičemž v každém jede každý zaměstnanec sám. Po práci každý spěchá autem domů. Do hospody při cestě domů zajít a pobavit se s ostatními nemůže. Do obchodů se také jezdí jen auty, a žádné vybavování za pultem neexistuje. Anonymní zákazníci, anonymní prodavači, anonymní zboží.

Poslední lidské přátelské kontakty zřejmě definitivně zničí anonymní digitalizace, která je obyvatelstvu stále více násilně vnucována. KOmunikace s úřadem prostřednictvím úředníka? Nadlidský úkon. Najít na venkově bankovní pobočku, kde lze uložit nebo vyzvednout peníze? Nelze. Nechat si poslat peníze poštou? Poplatek za obtěžování listonoše může být vyšší než poslaná částka. Za papírovou jízdenku ve vlaku je dokonce pokuta.

Mluvení na zaměstnance je vydáváno za obtěžování. Povinností občana se stává sledování televize, být online na počítači a hlavně držet v ruce, buď volant, nebo chytrý telefon. S kým má občan co komunikovat z očí do očí? S nikým. To by scházelo, aby se lidé vzájemně informovali nebo dokonce dělali protistátní vtipy jako dříve  Všechno se dozví z obrazovky nebo sluchátek. 

Boží hod vánoční, oslava dne Kristova narození

 Český primas Jan Graubner ve svém svátečním slovu zdůraznil, že ve vánočním čase k nám přichází jediný opravdový Zachránce a Spasitel. A je dobře, abychom se na něj soustředili. Pak se ukáže, že mnoho našich věcí buď není důležitých nebo se vyřeší. Nebo s jeho pomocí a v jeho světle je uvidíme jinak a budeme mít jinou sílu je zvládat. 

Místo kritiky, naříkání, beznaděje, která je kolem nás, můžeme být nástroji, skrze které přichází spása. Stačí se otevřít. Za pár dní vstoupíme do nového roku. A bude dobře, když do něho vstoupíme právě s tímto předsevzetím: být nástrojem Toho, který nás chce použít pro dobro druhých. 

Štědrý den býval spojen s řadou tradic a pověr, které měly zajistit štěstí, zdraví a soudržnost rodiny. Dnes se na mnoho z nich zapomíná, některé si ale své místo v našich domácnostech stále drží, i když po roce 1918 bylo v českých zemích  mnoho pokusů Vánoce jako křesťanské svátky, buď zrušit, nebo je nahradit například klaněním zlatému teleti. Zatím se to úplně nezdařilo. 

Koluje v Praze pověst, že úplně první ozdobený vánoční stromeček se v Čechách objevil v roce 1812, kdy jej pro přátele přichystal ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Jedná se pravděpodobně o mnohem starší německý zvyk v 18. století převzatý českými kostely, které jehličnatými stromky bývaly někdy vyzdobené i mimo Vánoce.

Ježíšek ve Střední Evropě stále nosí dárky

 Děpold Czernin: Když přijdu mezi děti, tak mi asi dvacet procent z nich řekne, že Ježíšek je miminko z Betléma. Dalších dvacet procent si myslí, že je to ježek, který nosí dárky na bodlinkách! Zbylých šedesát procent dětí mi řekne, že ani ježek, ani mimino by nemohli unést tolik dárků, takže dárky nosí Santa Claus, protože tak to viděly v televizi…

Přitom žijeme v zemi, kde se nachází vůbec nejslavnější socha malého Ježíška v podobě Pražského Jezulátka! Máme ohromnou betlémářskou a hudební tradici, nádherné koledy a adventní písně a vůbec spoustu dalších vodítek, která však neumíme používat.

Z každé třetí koledy o Ježíškovi víme, že je to Syn Boží a syn člověka – malý chlapeček, který leží v jesličkách. Víme, že byl Synem Božím už ve chvíli, kdy se narodil – zvěstovali to andělé, přišli s tím poslové z Východu. Ježíšek je hlavní postavou Vánoc. On (!) je tím největším darem Vánoc. Tím, že lidé obdarovávají své blízké, dělají totéž, co udělal Bůh, když Ježíškem obdaroval lidstvo.

Dřív lidé o Vánocích žili tím, že se narodil Syn Boží. Vnímali to jako dar, ze kterého měli radost, a tak chtěli svým blízkým a dětem také dát dárek. Chtěli následovat to, s čím Syn Boží přišel, tedy s posláním „Milujte se mezi sebou navzájem, jako já miluji vás“. Mám-li někoho rád, chci mu udělat radost.

Obdarování blízkých má u nás dlouhou tradici, například ve výslužkách, kdy pekaři o Vánocích pamatovali se speciálním pečivem na ty, kteří k nim celý život chodili nakupovat. Zvykem také bývalo pamatovat o Vánocích na chudé, na Štědrý večer se jim nechávaly potraviny nebo šatstvo před dveřmi.

Mezitím se ovšem ve světě objevili různí maskoti, kteří nosí dárky. Mrzí mne, že Ježíška překrucujeme a nahrazujeme ho jinými dárkonosiči. Ježíšek není žádný maskot!

Dárky nosí naším prostřednictvím. Každý dárek, který dáváme o Vánocích z lásky, je z lásky Ježíškovy, a tím tedy i mojí. Plníme tím poslání, že láska je vánoční hodnotou. Dárek z lásky můžete dát samozřejmě i jindy, ale jen o Vánocích má v sobě obsaženu legendu, v níž jde o vědomou lásku. Dárkem nechci druhého ohromit, ale chci jím potěšit.

V rámci projektu Náš Ježíšek se snažíme Ježíška i ztvárnit, aby si ho děti dokázaly lépe představit. Když chcete znázornit všemohoucnost, tak se bez symboliky neobejdete. Pražské Jezulátko je bosý chlapeček s královskou korunou a jablkem. Jsou to odznaky všemohoucí (nikoli trestající!) moci. Jde o duchovní symboly, které vnímají věřící i nevěřící. Jedni v něm vidí všemohoucího Syna Božího, druzí ho vnímají jako všemohoucí Bytost. Každý z nás tak může věřit, že Ježíšek díky své všemohoucnosti umí na Štědrý večer přijít do každého místa a způsobit tam radost dárkem (nebo něčím jiným).

Náš Ježíšek má ještě nakreslené srdce, z něhož vyrůstá ratolest, čímž je vyjádřena živá láska, která jde dál; z Ježíškovy žehnající dlaně nesou dárky hvězdy. Požehnáním vyjadřujeme přinášené poselství, které se zhmotňuje v dárku, který nemusí být nutně materiální.

Ježíškovskou tradici zná celá střední Evropa (bývalá Rakousko-Uherská monarchie), s níž nás spojují kulturní prvky (tradice). Proto Ježíška nemůžeme prohlašovat za výhradně českého. Ježíšek nosí dárky i v Německu (kromě luteránského severu), ve Švýcarsku nebo v jižní Brazílii. Ve Španělsku nosí dárky Tři králové.

Ježíšek je univerzální vánoční postava, která Vánocům dává smysl a rozměr. Nejde o to, že přináší dárek, ale že ho dává z lásky.

Tradice je něco, co vytvořili naši předkové. Tradici ctíme, praktikujeme a předáváme dalším generacím, a předávali bychom ji, i kdyby neexistovala média a sociální sítě.

Je to něco, co si předáváme v rodině a máme k tomu vztah, jsou to částečně naše kořeny. Ve chvíli, kdy to zcela opustíme, staneme se společností vykořeněnou, protože přerušíme vztah a vazby k našim předkům.

Já se umím dívat na své předky mnoho generací dozadu, ale i každý, kdo za své předky považuje jen dědečka a babičku, protože své praprarodiče nezažil, tak má buď vztah k tomu, co mu předali, anebo se od svých předků oprostí. Tak se z něj vlastně stane zcela nový člověk. Což pak ale znamená, že si o sobě musí zjistit všechno od začátku.

Překvapilo mne, že děti dnes už dopisy moc psát neumí, zpravidla píší e-shopové seznamy bez jakéhokoliv osobního vzkazu.

Ale jinak na prvním místě v přáních zaznívá štěstí a zdraví, na druhém vztahy a láska, a to i od dětí („Ať se mají rodiče rádi!“), a třetím nejčastějším přáním je dítě.

Ze všech tří přání je vidět, že rodina je pro lidi pořád hodnotou, kterou vnímají jako důležitou – a z toho mám velkou radost.

 

Edvard Beneš více myslel na pomstu než na stát

 Mezi tragické dny jako 15. březen 1939, kdy české země obsadila armáda 3. říše, a 21. srpen 1968, kdy je obsadila sovětská vojska, lze zařadit18. prosinec 1935, den volby mstivého intrikána Edvarda Beneše prezidentem Československa. 

Tomáš Garrigue Masaryk byl 24. května 1934 počtvrté zvolen prezidentem. V ústavě bylo sice obecně zakotveno, že prezident může zastávat funkci nanejvýše dvě sedmiletá funkční období, ale pro Masaryka, „prezidenta Osvoboditele“, (titul schválený Parlamentem), byla výslovně stanovena výjimka. Volbu vyhrál zcela jednoznačně, poměrem 327 hlasů ku 38 hlasům pro jeho protikandidáta Klementa Gottwalda (ten se pro nemoc volebního zasedání neúčastnil), jehož komunistická strana nominovala pod heslem „Ne Masaryk, ale Lenin!“.

Toto a další, ještě snad drsnější komunistická hesla (mj. o Masarykovi jako představiteli „fašistické republiky“) její poslanci dokonce vykřikovali při volbě, takže nakonec museli být z Vladislavského sálu násilím vyvedeni.

Později, po zbavení poslanecké imunity, byly za to a hlavně za jejich předchozí protistátní činnost na komunistické poslance Klementa Gottwalda, Josefa Krosnáře, Josefa Štětku a Václava Kopeckého dle zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.) vydány zatykače. Gottwald a Kopecký pak uprchli do Moskvy, Štětka byl odsouzen do vězení, Krosnář se skrýval.

Skutečný problém byl ovšem v tom, že Masarykovi, tehdy již čtyřiaosmdesátiletému, nesloužilo dobře zdraví, zhruba měsíc před volbou jej postihl záchvat mrtvice, která dramaticky zhoršila jeho zrak, a tak mu při skládání poslaneckého slibu musel jeho text být polohlasem předříkáván, což neušlo pozornosti, ale oficiálně se to svádělo na „slabost po jarní chřipce“. I když se poté částečně zotavil, o rok později jej postihla další, ještě těžší mrtvice a začalo být prakticky nemožné jeho zdravotní stav před veřejností tajit.

Po konzultacích s ministerským předsedou Hodžou se Masaryk nakonec v druhé polovině listopadu rozhodl k abdikaci, veřejnosti však tuto zprávu nikdo oficiálně nesdělil, o co se postaral Edvard Beneš, který po funkci prezidenta chorobně toužil a vymohl si u nemocného Masaryka oficiální podporu. 

Beneš si však nebyl jistý dostatkem hlasů v Parlamentu. Zejména si nemohl být jist hlasy agrárníků, kteří Beneše jako člena vlády předtím dlouhodobě odmítali. A tak začal vyjednávat s kdekým: hlavně se slovenskými nacionalisty, jejichž jedno křídlo vedené Jozefem Tisem, pozdějším prezidentem Slovenské republiky jej slíbilo volit. S komunisty podporu vyhandloval za příslib amnestie pro výše zmíněné stíhané poslance. S henleinovci, kteří po Masarykově odchodu doufali v dodržení starého slibu o autonomii Sudet, dojednal pouze a pouze vhození prázdných lístků.

Dne 14. prosince 1935 pak Masaryk vyhlásil amnestii pro Gottwalda, Kopeckého, Krosnáře a Štětku a poté abdikoval. Volba nového prezidenta byla stanovena na 18. prosince, takže se na ni Gottwald a Kopecký stihli vrátit z Moskvy, Štětka byl propuštěn z vězení a Krosnář si odlepil falešné vousy, Hlinkovo křídlo luďáků Beneše také podpořilo a svůj slib dodrželi i henleinovci. Beneš, ostatně jediný kandidát (agrární protikandidát Bohumil Němec vpředvečer volby odstoupil). Beneš byl zvolen 340 hlasy z celkových 440 přítomných poslanců a senátorů.

Byla to zlá volba, jejíž následky nepříznivě ovlivnily chod státu a život jeho obyvatel: nový prezident se vyznačoval urážlivostí ("sloní pamětí"), přičemž nedokázal potlačit chorobnou mstivost. Přestože Beneš měl podporu nekritických Masarykových obdivovatelů a komunistů, do roku 1938 byl považován jen za Masarykův stín. Chod země zajišťovala agrární strana. Ukazovalo se, že 20 let Benešova působení v zahraniční politice bylo jalových, nic potřebného pro stát nevyjednal. Na dotazy v roce 1938 odpovídal: "Mám plán." Zmohl se na vyhlášení všeobecné mobilizace, její odvolání a útěk do zahraničí. Na pomstu všem prvorepublikovým oponentům však nezapomněl. Připravoval ji v létech londýnského pobytu během války.

Po válce neumožnil obnovení žádné ze stran, které jej plně nepodpořily (především šlo o agrárníky), a tím velmi oslabil demokracii „třetí republiky“ (1945-48) – a zejména se od okamžiku této volby ocitl ve stále sílícím vleku komunistů, z něhož pak vyplynula Smlouva o poválečné spolupráci se SSSR z 12. 12. 1943 (takovou smlouvu nepodepsala žádná jiná demokratická exilová vláda) a konečně i „Vítězný únor“.

Po válce byl spoluzodpovědný za to, že v důsledku státem organizovaného násilí zahynuly desetitisíce obyvatel Československa. Další desítky tisíc lidí byly odvlečeny do Sovětského svazu. Miliony lidí ztratily domov a byly připraveny o majetek. Zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země. Ke všemu bezpráví mlčel.

Praha je milým zákoutím pro extremisty z Německa

 Extrémně pravicoví aktivisté ze sousedního Německa i Rakouska, včetně šéfky německé opoziční strany AfD Alice Weidelové nebo pravicového extremisty Martina Sellnera se v uplynulém listopadu tajně sešli v pražském hotelu Hilton. Akci opět zaštítil a jako jeden z hlavních hostů vystoupil český exprezident Václav Klaus.

Akce posloužila i jako networking pro alternativní média z Německa a Rakouska. Ta často šíří ruské vidění světa, jak ukázal třeba rozhovor československého expremiéra Jána Čarnogurského z počátků ruské invaze na Ukrajině, kdy ve vysílání AUF1 tvrdil, že Poláci chtějí při invazi ovládnout ukrajinský Lvov.

Stejně jako loni i letos zveřejnila AUF1 záběry a fotky z akce v konspirativním duchu teprve se zpožděním několika týdnů. A podobná byla i skladba účastníků – aktivisté, právníci, politici, tváře rakouských a německých alternativních médií. Většina z nich je české veřejnosti zcela neznámá, až na pár výjimek.

Letošní hlavní tváří konference byla šéfka německé opoziční strany AfD Alice Weidelová. Alternativu pro Německo už několik let monitoruje kvůli extremismu německá kontrarozvědka, která letos na seznam „podezřelých případů“ zařadila také právě televizi AUF1. Ta svůj obsah prostřednictvím sociálních sítí a online kanálů šíří také do Německa.

Zatímco v Německu má například AfD pravidelně problémy s pronájmem hotelů či sálů pro své akce, česká metropole německé a rakouské krajní pravici nabízí bezpečné prostředí.

Do identitárního slovníku patří i pojmy jako „remigrace“ (požadavek masového návratu lidí s migračními kořeny do jejich historických zemí), „Velká výměna obyvatelstva“ (údajná snaha světových elit nahradit například evropské původní obyvatelstvo migranty) nebo „Velký reset“ (údajná snaha elit o změnu světového řádu na globalistickém základě).

Těmito pojmy ostatně nešetří ve svém vysílání ani zmíněná televize AUF 1, která svolala už podruhé svou konferenci do Prahy. Potěšilo to i exprezidenta Václava Klause, který televizi v minulosti opakovaně poskytl rozhovor a podruhé její vlajkovou akci zaštítil. Letos mimo jiné s podtitulem „Všechno pro mír“:

„Je dobře, že jste jako místo konání zvolili Prahu, mé rodné město. Na jedné straně to ukazuje, že je Praha pro tuto příležitost vhodná, což je znakem stále ještě přetrvávající relativní svobody v naší zemi. Na druhé straně to ale ukazuje něco velmi negativního – absenci svobody v Německu, což považuji za velmi nebezpečné,“ řekl na pódiu Klaus.

V jednom z rozhovorů pořízených spřízněnými online médii a youtubery v pražském hotelu si Stefan Magnet pochvaloval, že letošní konference proběhla „bez větších incidentů a bez narušujících akcí“.

V Evropě ubývají Evropané.

 Evropská komise zveřejnila v březnu graf o celkové porodnosti, průměrný počet dětí narozených na jednu ženu. Po mírném vzestupu v posledních 20 letech se míra plodnosti v EU opět snižuje a nyní činí 1,38. Ve Velké Británii je to 1,44. 

Český statistický úřad: Během roku 2024 se živě narodilo 84,3 tisíce dětí, nejméně v historii statistického zjišťování. Potřetí v řadě došlo k výraznému meziročnímu poklesu nejen porodnosti, ale i plodnosti. Na jednu ženu v průměru připadlo 1,37 dítěte; nejnižší úhrnná plodnost 1,13 nadále patří roku 1999. Průměrný věk matek při narození 1. dítěte v roce 2024 dále vzrostl na 29,0 let.

Míra reprodukce populace je udávána 2,1 dětí. Můžete současný stav považovat za katastrofu, nebo také ne, ale matematika se nestará o to, co si myslíte. Klesáme, jako by nás přitahovala gravitační síla, k zemi, píše George Monbiot.

„Vymazání civilizace“ je termín, který Trumpova administrativa použila ve své nové strategii národní bezpečnosti, zveřejněné minulý týden. Tvrdí, že imigrace, mimo jiné faktory, povede ke zničení evropské civilizace. 

Evropa bez křesťanů a židů nebude Evropou

 Vánoční příběh je příběhem lásky, naděje, vykoupení a blízkosti. Tak proč náš prosinec bývá časem stresu, shonu a konzumu? Utrácíme stále více, přesto dáváme méně. A méně také Boha uctíváme, když myslíme víc na sebe a vánoční pohodlí.

Zatímco tisícové davy muslimů ohrožují vánoční trhy v Londýně a Miláně, a desítky německých měst své trhy ruší nebo instalují protitankové bariéry, Brusel si tradiční předvánoční trh překřtil na „Plaisirs d´hiver“, čili zimní radovánky. Betlém je tam bez Ježíška, bez matky Marie a bez Josefa, bez andělů i tří králů a nahrazují je pajduláci bez identity, vyrobení z recyklovaných hadrů.

Odkřesťanštění Evropy jako fakt přijímá předseda italské biskupské konference, boloňský kardinál Zuppi, když biskupy uklidňuje, že ta sekularizace je vlastně bohulibá, neboť „s ní odchází řád moci a kultury a nahrazuje jej nová a hlubší osobní víra“. A že tedy „konec křesťanství není porážka, nýbrž kairós – šance návratu k esenciální svobodě začátků, k onomu přijetí víry z lásky, bez strachu a bez záruk“.

Můžeme k tomu přidat i zavedení islámské modlitebny ve vatikánské knihovně, jíž Vatikánci žoviálně přezdívají „ta místnost s kobercem“.

(OIDAC) zaznamenává ročně přes 2200 antikřesťatských útoků dva roky po sobě v letech 2023 a 2024. Jen v Německu jich loni bylo 337, z toho 33 požárů. Podobný počet zaznamenala Francie s nejznámějším téměř kompletním vyhořením historického kostela v St. Omer. Těsně následovaná Británií a Španělskem. 

Skutečností je, že křesťanství v Evropě není nahrazováno moderním ateismem a „osobním hledáním“, jak obyčejně "pokrokoví Čechové" tvrdí, nýbrž islámem – a za silné podpory komunistů a ateistů.

Evropa bez křesťanství nebude Evropa, říká konzervativní novinář a politik Éric Zemmour: „La messe n´est pas dite“. Mše ještě není dosloužena. Ještě není prohráno, Západ se ještě může probrat a bránit. Zatím to však vypadá na sebevraždu.

U nás, kde se to v minulosti dost střídalo a mlátilo, výsledkem je ta národní skepse, nevíra, rebelantství a exulantství, s Husem, Žižkou, Komenským a Masarykem. Když už nedokážeme být křesťané vírou, zůstaňme jimi aspoň kulturou s trochou tradic. A ještě možná díkůvzdáním za to, že žijeme, kde žijete. Mohli jsme dopadnout hůř. O hodně hůř.

„Ve válce marxismu a islámu proti křesťanské civilizaci je každý, kdo není ochoten povstat proti perzekutorům a vrahům křesťanů, zrádce této civilizace. Je to boj, který rozhodne, zda vůbec ještě bude nějaká Západní civilizace,“ píše americký novinář David Greenfield.

„Západní civilizaci vybudovali společně židé a křesťané, a jen oni společně ji mohou zachránit.“

Vypadá to však, že milovat nepřítele a za facku mu nastavovat druhou tvář tentokrát nezabere. Jak praví jedno izraelské přísloví – „ragby se nedá vyhrát ping-pongem“.

ASZ, zemědělské pozlátko ODS stojí za Fialou

 "Asociace soukromého zemědělství jako jediná z organizací v zemědělství vždy stála  - přes některé výhrady -  za vládou Petra Fialy, " chlubí se její předseda Josef Šebek, jinak známý polabský prospěchář. Na jeho slova přítomní zemědělci a hlavně rádobyzemědělci reagovali dlouhým potleskem.

Samotné vyhlašování soutěže Farma roku 2025 je propagační politická akce. Většina přítomných je členy ODS. Většina snaží se tvrdit, že ti zemědělci, kteří mají vinice či pastvu zvířat a hlásí se k politice ODS jsou nejlepší zemědělci v zemi, kdežto ti, kteří se v zemědělských společnostech zabývající tradiční zemědělskou výrobou a jsou zárukou potravinového trhu, jsou prý ti nejhorší. 

V letošních volbách většina vesnických voličů dala hlas ANO a hlavně Babišovi, přestože je 25 let známo, že je vlastníkem Agrofertu. Hrstka vesnických vyvrhelů sdružených v ASZ, vydávající se za pracující zemědělce, s výsledkem voleb nesouhlasí a podporuje asociální politiku Fialovu a Jurečkovu.