V4 jako nová cesta na Východ

 V pořadu televize stála poslankyně Pošarová z SPD proti eurokomisařce Jourové a ministrovi pro evropské záležitosti Dvořákovi. Pošarová házela na Brusel jednu petardu za druhou. Nejsilnější ránou byl návrh, aby se předsedou Evropské komise stal Viktor Orbán. Pošarová navrhovala, abychom spolu s Polskem a Maďarskem a Slovenskem vystoupili z Unie a vytvořili vlastní EU, která bude mít podporu Ruské federace.

Situace je taková, že by se Pošarová mohla spojit s Orbánem a Ficem. Poláci, zdá se, jsou mimo, začínají chápat důležitost větší integrace do EU. Už mají V4 až po krk. Pochopí to někdo taky v ČR?

Pošarová tvrdila, že pokud bychom vystoupili z Unie, mohli bychom snadno vyřešit úplně všechno. Mohli bychom prý dokonce mít vlastní zákony. Uvedla, že jsme se stali v Unii kolonií Západu, který drancuje naše banky (Pokud jsou nějaké české.), průmysl i zemědělství. 

Migrace byla samostatným tématem nedělní debaty. Podle Pošarové bychom tím, že západním zemím pohrozíme vystoupením ze Schengenu, mohli Unii donutit, aby zabránila lodní přepravě uprchlíků ve Středozemním moři a aby dělala pořádně návratovou politiku. Něco podobného chtěla prosadit i současná italská premiérka Meloni. 

Kolik národoveckých proruských blábolů ještě měsíc do voleb budeme muset vyslechnou. Je to daň demokracii, v politice úchylný blábol není duševní choroba. 

Počátek samostatnosti české církevní provincie

 Počátek samostatnosti české církevní provincie, který si dnes připomínáme, se stal skutkem léta Páně 1344, když papež Kliment VI. vydal 30. dubna příslušnou bulu. Služebník služebníků Božích v oné době trvale dlel ve francouzském Avignonu, kde ho navštívil český král Jan Lucemburský se synem Karlem, z nichž obzvláště druhému leželo povýšení pražského biskupství na srdci.

Papežská listina kromě toho, že povznesla biskupský stolec v Praze, podřídila mu biskupství olomoucké a dále litomyšlské, které bylo listem nově zřízeno. Takto vymezená oblast byla tedy vyňata z pravomoci mohučského arcibiskupa, což nebyla maličkost, uvážíme-li, že předtím německý prelát formálně disponoval mocí korunovat českého krále. Byla tak odstraněna staletá diskriminace Českého království, které – ač zcela suverénní – nesmělo se dosud (narozdíl od království v Polsku či Uhrách) těšit ze svébytné církevní správy.

V bule bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství zdůvodněno pozoruhodným způsobem: argumentovalo se nejen značnou vzdáleností Mohuče od Prahy a Olomouce, ale také jazykovou odlišností Čech a Moravy oproti německým oblastem. Míněn tím musel být lid, nikoli klérus, poněvadž ten se univerzálně dorozumíval latinou. A takřka jedině kázání při mši probíhalo v národním jazyce (češtině), tudíž myšleno bylo v bule konkrétně na kázání. Diecézní kněží totiž pod vlivem Mohuče odmítali při promluvách překládat výroky Písma do češtiny – jenže právě po srozumitelných slovech Písma lid prahl, o čemž u nás svědčí vzestup žebravých řádů, které Mohuči nepodléhaly a kázaly jinak. Že přitom čeština byla ve 14. století připravena „nést“ Boží slovo, ukazuje první překlad celé Bible do češtiny, k němuž dal popud Karel IV.

Ve chvíli, kdy Karel u Klimenta VI. vymohl novou důstojnost pro českou církev, se ještě slavnou číslovkou honosit nemohl, neboť zatím nebyl ani císařem, ani králem. Hvězda jeho budoucího věhlasu už však vycházela: měl za sebou mj. úspěšnou správu Čech a Moravy, jimž se v hodnosti markraběte moravského věnoval s přestávkami od roku 1333. Na papeže měl štěstí – Pierre de Rosières, jenž přijal jméno Kliment VI., byl ve Francii Karlovým učitelem a viděl v něm budoucího císaře. Stávajícího císaře Ludvíka Bavora papežská kurie nesnesla (exkomunikován byl v dubnu 1343), a když do jeho tábora přešel mohučský metropolita Jindřich z Virneburgu, papež se pochopitelně nezdráhal odříznout Mohuč od peněz z českých zemí.

Když se po úspěšné misi otec se synem – Jan a Karel – vraceli do Prahy, doprovázel je z Avignonu Matyáš z Arrasu, na nějž čekal úkol přestavět románskou baziliku svatého Víta na Pražském hradě po vzoru francouzských katedrál, jejichž byl znalcem. U příležitosti položení základního kamene katedrály přijal pallium, tj. odznak úřadu metropolity a arcibiskupa, Arnošt z Pardubic. Ten se tím zapsal do národní historie jako první pražský arcibiskup a nutno dodat, že dostál své hodnosti.

Už současníci jej vykreslují coby muže schopného i skromného, pracovitého i nezištného. Přestože Arnošt miloval skvělé vystupování a stál v čele královské rady, ba v době královy nepřítomnosti jej mnohdy zastupoval, v soukromí zůstal asketou – na noc uléhal v žíněném rouchu na podlahu a spánek přerušoval modlitbami. Několikrát také projevil touhu vzdát se úřadu a uchýlit se do kláštera. Karel v něm našel blízkého důvěrníka a vzdělaného rádce: na studiích Arnošt strávil 14 let, zvláště v Padově a Boloni, a sám Petrarca ho označil za rozeného Athéňana. Po smrti papeže Inocence VI. (1362) byla prý dokonce přetřásána možnost, že by usedl na římský stolec. Zůstává příkladem dobrého biskupa např. tím, že si nepřál, aby kněžstvu byly svěřovány světské úkoly, jak bylo tehdy obvyklé, čímž zaměřoval duchovenstvo na péči o svěřený Boží lid.

20 let mnoho dobrého z EU, i něco špatného

 Evropská integrace kdysi zažívala svoje dobré časy a pro zúčastněné státy byla přínosem. My jsme se bohužel s touto dobou zcela minuli. Připojili jsme se ve chvíli, kdy už šlo všechno jenom z kopce.

Na 1. máje si připomínáme 20. výročí vstupu naší země do Evropské unie. Pro jedny je to jubileum hodné oslav, pro druhé černý den a velká většina z nás se bude pohybovat někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Pro všechny je to ale příležitost k zamyšlení – nad současným stavem integrace, nad jejími klady a zápory a nad tím, nakolik naše někdejší očekávání byla naplněna.

Vstup do EU byl vnímán jako určité završení „návratu do Evropy“, jako vytoužené přijetí do elitního klubu, které nám přinese mezinárodní ukotvení, blahobyt a prestiž. Jestliže v jednom propagačním materiálu Špidlovy vlády byla Unie popisována jako „prostor míru, stability, prosperity a sociálních jistot“, patrně to odpovídalo představám, které v tu dobu v naší společnosti převládaly.

Problémem těchto představ nebylo ani tak, že by byly zcela odtržené od skutečnosti, ale spíše to, že se s touto skutečností časově minuly. Stále jsme měli před očima onen původní regionální hospodářský blok a jeho společný trh, tedy prostor volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Tento blok dlouhou dobu pro zúčastněné země a jejich ekonomiky sehrával pozitivní úlohu, a získal si proto velké renomé a přitažlivost pro okolní země. Nestačili jsme docenit, že v době naší přípravy na členství Evropská unie již přerůstala ve zcela odlišný druh uspořádání, kde se na společný trh nabaluje množství dalších aktivit a kdy ekonomickou stránku projektu zastiňují širší politické ambice.

Jako zlom ve vývoji integrace můžeme označit období působení Jacquesa Delorse v čele Evropské komise a hlavně Maastrichtskou smlouvu. Najednou jako by organizace přerostla svým zakladatelům přes hlavu a sama převzala otěže. V letech po Maastrichtu Unie začala bobtnat, její pravomoci a regulace přijatá na jejich základě se rozpínaly do všech stran, unijní instituce se dravě hnaly za další mocí a pohlížely na členské státy stále více svrchu. Dva nové velikášské projekty integračního procesu – společná měna euro a schengenský prostor – od počátku působily jako katalyzátory centralizace.

Velmi nešťastnou okolností spojenou s rozšířením Unie v roce 2004 bylo jeho provázání s projektem zásadních institucionálních reforem, který se zhmotnil v tzv. euroústavě, následně přetavené do Lisabonské smlouvy. Dotčené reformy, prosazené po mnohaleté anabázi koncem roku 2009, v souhrnu směřovaly k dalšímu výraznému posílení bruselského centra na úkor členských států, a tedy k prohloubení centralizačního nasměrování Unie.

V letech následujících po protlačení lisabonských změn se expanze Unie stávala více a více živelnou. Unijní regulace se rozrůstala a pokrývala nové oblasti a aspekty zcela bez ohledu na to, zda se týkaly skutečných problémů s přeshraničním významem, jež by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států. Bujely také unijní struktury (nové orgány, mechanismy, penězovody) a zvětšoval se objem financí, s nimiž EU hospodařila. Brusel vpadl do každodenní politiky a snažil se udávat směr bezmála ve všech klíčových záležitostech, přičemž běžně ignoroval meze své působnosti.

Druhým trendem byl zřetelný pohyb doleva. Přijímaná legislativa, nové legislativní návrhy a činnost Unie obecně byly ve vzrůstající míře poplatné levicovému pohledu na svět. Vedle původního těžkopádného státního paternalismu německo-francouzského střihu (s jeho přepjatým pečovatelstvím a ochranářstvím), který jsme znali už z dřívějška, se postupně stále více prosazoval program nové levice, tj. progresivismus, ve všech jeho rozměrech – tedy včetně genderové, antidiskriminační, multikulturní a environmentalistické agendy.

Zároveň v tomto období vypluly na povrch důsledky, které bezhlavá centralizace přináší. Nejprve přišla dluhová krize, poté krize migrační. Dvě vlajkové lodi Unie – euro a Schengen – tehdy tvrdě narazily na realitu a odhalily svou odvrácenou tvář. Tyto velké havárie ukázaly, že předimenzovaná integrace plodí stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.

Krátký záchvěv naděje přineslo referendum ve Spojeném království v červnu 2016, ve kterém britští občané rozhodli o vystoupení své země z EU. Zpočátku se totiž mohlo zdát, že zúžená EU-27 po tomto šoku projde jistou sebereflexí. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid. Během tříleté neplodné diskuse se však vyjevilo, že nic z toho se nestane, že vůle k reformám chybí. Unie zůstala pevně ve vyjetých kolejích, tj. na svém centralistickém a levicovém kurzu.

Když už jsme se smiřovali s tím, že brexit bude další promarněnou příležitostí na změnu unijní politiky, přišla další rána v podobě Zeleného údělu neboli Green Dealu. Tento plán a postupně vznikající rozsáhlý soubor opatření EU si klade jako hlavní cíl, aby Unie do roku 2050 dosáhla tzv. klimatické neutrality, tedy nulových čistých emisí skleníkových plynů. Do tzv. „zelené transformace“ se podle představ Bruselu musejí zapojit všechna odvětví hospodářství a společnosti. Každý jeden z nás má změnit své myšlení, spotřební návyky a životní styl.

Green Deal se vymyká všemu, na co jsme doposud byli zvyklí, jak v boji proti změnám klimatu, tak v evropské integraci. Máme před sebou dalekosáhlý, revoluční program, který směřuje ke změně našeho ekonomického a společenského modelu – ke změně, která nemá být dána spontánním vývojem, nýbrž nařízena a uměle organizována shora.

Boj proti globálnímu oteplování představoval odedávna klíčový pilíř činnosti EU a Unie byla tahounem této agendy na mezinárodní scéně, v podobě Zeleného údělu však dochází ke kvalitativnímu posunu. Klimatický alarmismus v obzvlášť vyhrocené podobě se v Unii stává v podstatě státní ideologií. Té má být uzpůsoben celý právní řád, její postuláty mají prostupovat napříč odvětvími, k jejímu naplňování mají přispívat veškeré činnosti a politiky EU, je pro ni vyčleněna významná část unijního rozpočtu, školy ji mají vštěpovat dětem, její zpochybňování je vyloučeno.

Je zřejmé, že tato politika znamená definitivní rozchod EU se zdravým rozumem a základy ekonomického uvažování a že ohrožuje celou řadu stěžejních hodnot a zájmů, jako jsou předně svoboda, lidská důstojnost, prosperita, veřejné finance, svébytnost členských států i demokracie.

Na pozadí Green Dealu dále pokračuje všestranná expanze v mnoha dalších oblastech – včetně obrany, azylové a migrační politiky, sociálních věcí či sféry sdělovacích prostředků. Zrychluje se také posun doleva – významnými příklady z poslední doby jsou směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, Istanbulská úmluva, k níž Unie přistoupila v mezích svých pravomocí, směrnice o transparentnosti v odměňování nebo směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem; těžce ideologickým dokumentem je Evropský pilíř sociálních práv, který má potenciál přispět k rozpínání činnosti EU v oblasti sociální politiky a zároveň k prosazování programu nové levice. Graduje rovněž sebevědomí unijních představitelů a jejich nadřazený způsob jednání vůči členským státům, jehož nejvýraznějším projevem jsou dlouhodobě mocenské hry schovávané za ochranu právního státu.

V každém případě stav EU, který pozorujeme při dvacátém výročí vstupu je nanejvýš chmurný. Negativní prvky v konstrukci pomaastrichtské Unie, které nás znepokojovaly už v roce 2004, za léta našeho členství citelně zbytněly. Dvacet let jsme se sunuli po šikmé ploše dolů.

Domnívám se, že celkový obraz dobře vystihla senátorka Daniela Kovářová, když v červnu 2023 na plénu Senátu prohlásila: „EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali. Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.“ Kovářová dodala, že „my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to, tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu.“

Sám jsem nedávno v odlehčeném článku Evropská integrace v zrcadle našich pohádek hledal příměry pro naši dnešní situaci v některých klasických pohádkách (např. Hrnečku, vař! nebo Otesánek). Ve vážněji laděném zamyšlení EU jako společenství vyvlastněných vlastníků jsem potom přirovnal Unii k společenství vlastníků jednotek v domě, které se vymklo svému účelu a kontrole ze strany jednotlivých „vlastníků“ (členských států), jimž se nerozpakuje poroučet, a jejichž „jednotky“ (státy) svou činností postupně zabírá a vyvlastňuje.

Je paradoxní, že předseda vlády Petr Fiala – kdysi bystrý analytik a kritik evropské integrace – v rozhovoru pro ČTK začátkem roku 2023 vyslovil názor, že EU na pozadí války na Ukrajině prochází sebereflexí a mění se k lepšímu. Dokáže se prý „mnohem více shodnout v klíčových hodnotových věcech“.

Fialovu pohledu jsme oponovali s Petrem Hlávkou ve společném článku. Namítali jsme, že ve skutečnosti „se evropská integrace propadá do nejbídnějšího stavu v celých svých dějinách. Unijní orgány se vymkly kontrole. Integrace v jejich pojetí zmutovala do bezhlavé centralizace, všudypřítomné regulace a ideologizace. Prostor pro svébytnost národních států se tím neustále zužuje. Zhoubné levicové doktríny – zejména klimatický alarmismus, multikulturalismus a genderismus – ničí hospodářství, tradiční instituce i společenský řád. Státy jako Polsko nebo Maďarsko, které se těmto tlakům vzpírají, jsou tvrdě šikanovány. EU nikdy nebyla zájmům občana vzdálenější a nebezpečnější.“

Je zřejmé, že tímto způsobem Unie nemůže pokračovat dále. Zvláště zkušenost s Green Dealem by měla být budíčkem pro všechny, kdo dříve nestačili pochopit, jak nebezpečné je svěřit rozsáhlé pravomoci vzdáleným, nedosažitelným nadnárodním institucím mimo demokratickou kontrolu.

Ze slepé uličky, v níž jsme, vede jenom jedna cesta – zpět. Musíme se otočit čelem vzad a vrátit se na křižovatku, kde jsme sešli z cesty. Regionální integrační seskupení potřebujeme, ale jen takové, která zná svoje místo, a které se věnuje věcem, jež mu příslušejí. Evropská unie má smysl jedině jako hospodářský blok, který usnadňuje vzájemný obchod mezi členskými státy. K tomu byla vytvořena, v tom se kdysi osvědčila, na tom vybudovala svou značku. Čím usilovněji se snaží být něčím jiným – nadstátem, globálním hráčem –, tím více se z původního užitečného nástroje mění v kouli na noze. Potřebujeme organizaci, která je svým členům sluhou, ne pánem; která si hledí svého, a nemá ambice být ředitelem zeměkoule; která stojí nohama pevně na zemi, a nepodléhá módním ideologiím.

Řešení tkví jedině v hloubkové reformě právního a institucionálního rámce Unie, protože nynější problémy jsou v samotném jádru systému. Není myslitelný posun bez celkového přenastavení právního a institucionálního rámce Unie, které přinese rasantní ořezání pravomocí bruselského centra, změnu rozhodovacích postupů a posílení kontrolních mechanismů.

Jako možnou cestu pro nahrazení nynějšího centralistického, expanzivního modelu vidím systém flexibilní integrace založený na skromném povinném společném základu a volitelné nadstavbě (viz k tomu podrobnější úvahy Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie – z pohledu právníka a Flexibilní vícerychlostní Unie à la carte.)

Zdroj: https://blog.idnes.cz/brichacek/dvacet-let-v-eu.Bg24041043 

Rusko instaluje fašizmus

 Navenek Kreml propaguje hesla o odmítnutí fašismu, ale uvnitř státu je budování fašistického systému v Rusku v plném proudu. Je zřejmé, že existuje rozpor mezi deklarovanými hesly a jejich obsahem. Odtud pokusy legalizovat fašismus v Rusku na úrovni symbolů.

Minule selhal pokus o legalizaci Mannerheimova jména a památky ve městě, kde byl Mannerheim přinejmenším spolupachatelem vraždy více než milionu jeho obyvatel. Od té chvíle však uplynul čas, během této doby fašizace země výrazně pokročila, takže nový pokus - nyní s Iljinem.

Formálně se stát distancuje od toho, co se děje, prezentuje to jako jakousi soukromou veřejnou iniciativu a jako svého frontmana navrhuje naprosto odporného Dugina. Logika je jasná – pokud nápad tentokrát selže, pak to Duginově pověsti rozhodně neuškodí, protože prostě není kam jinam jít a vláda s tím nebude mít nic společného. Pokud tato myšlenka projde, pak bude možné pokročit vpřed se zřejmější účastí a přítomností státu.

Biskupské zasedání

 139. setkání České biskupské konference se odehrává v krkonošském horském hotelu Erlebachova bouda pod vrcholem Malý Šišák (1440 m n. m.) a necelého půl kilometru od hranic s Polskem.

 Kromě biskupů se do rokování zapojí i apoštolský nuncius Jude Thaddeus Okolo a zástupci řeholníků arciopat Prokop Siostrzonek OSB a sestra Krista Chládková OP. Národní synodální tým plénu předloží zprávu, jež je určena pro říjnové zasedání synody ve Vatikánu; text bude předmětem diskuze a případně dojde k jeho schválení. Účastníci rozpravy se budou zaobírat také podněty z komisí a rad ČBK. Jejich společná mše svatá se uskuteční v úterý o šesté hodině večerní v kostele sv. Petra, jenž se nachází ve Špindlerově Mlýně.

Setkání českých a moravských biskupů dospěje k závěru ve středu.

Ohnivé koště reformátora Čulíka

Jan Čulík, tvrdý mediální odpůrce napadeného židovského státu Izrael se v žebravém internetovém plátku Britské listy tentokrát pustil do českého obyvatelstva. A vzal to hezky od premiéra Fialy až po mateřské školy: "Světoběžník je kvalita, co je v české zemi je slabota!" 

Podle Čulíka se v USA  předseda české vlády Fiala velice proti současným světoběžníkům provinil tím, že lidi, kteří stejně jako on pocházející z českých zemí nazval krajany. Čulík tedy rozbíjí starou tradici, když lidé pocházející z jednoho kraje či země, když se sejdou v cizině, prý nejsou krajané, protože "slovo krajan je xenofobní, komunistický výraz, jímž komunistický režim odlišoval Čechy žijící v zahraničí od domácích Čechů." A šmitec. 

Slovo krajan určitě vzniklo přeložení německého Landsmann, což by tedy podle Čulíka mělo být také špatné, a nejen proto, že čeští komunisté neměli a nemají spolek lidí pocházejících z českého území (Landsmanschaft) rádi. 

Světoběžník Čulík byl tentokrát skutečně v ráži, snad si také připravuje koště na rej čarodějnic. Napadl císaře Františka Josefa I z toho, že Češi se dodnes řídí jeho příkazem vstávat brzy ráno. V jiných zemích se začíná pracovat o dvě hodiny později. Ranní ptáče, dál doskáče, pane Čulíku, říkávalo se. 

Z vlastní zkušenosti vím, že začátek pracovní doby v časných ranních hodinách nemá na svědomí stařičký mocnář ani současní mocnáři, ale chalupaření, chataření a zahrádkaření, neboli normalizační Husákovy náhrady cestování za hranice. Práci od šesti hodin nenařizovala vláda, tu si ve většině průmyslových podniků a úřadů vymohli přes odbory sami zaměstnanci, aby měli odpoledne více času na trávení volného času v přírodě. Šířilo se to tenkrát mezi pracovišti jako pandemie. Byl jsem jedním z mála lidí, kteří nepodepsali petici na začátek směny ráno v 6 hodin. Přesto jsem musel potom vstávat v půl čtvrté, abych se do šesti do práce dostal. Pokud budou chaty a chalupy, bude se pracovat dříve než v zahraničí.

Čulíka také rozčiluje, že čeští studenti mluví česky, že používají formulace, které se používaly za vlády komunistů. Někoho jiného zase rozčilují zkomoleniny a anglikanizmy, které deformují češtinu. V minulosti, když ve městech čeština byla v koutě, byl venkov ochráncem českého jazyka. Dnes je tradiční venkov zdevastován prospěcháři, vylidněn, v budoucnosti i konzervativní venkov těžko český jazyk vzkřísí. (stk)

České důchody zastínila privatizace

 Zatímco v Británii se stará o úspory daňových poplatníků přes 5000 soukromých penzijních fondů, v České republice je to devět fondů. Koncem března navíc vyšlo najevo, že za posledních deset let  státní příspěvek činil 58,2 miliardy korun.

Takže z peněz, kterými do těchto fondů přispívá stát, si  65 % vezmou soukromé finanční instituce za správu. Tak vypadá privatizace veřejných peněz do soukromých kapes v přímém přenosu.

Privatizace, která vyloučila z poptávky soukromé penzijní nároky, každý rok připravila české daňové poplatníky o sumu v hodnotě asi deseti procent hrubého domácího produktu. To je za poslední rok víc než 700 miliard korun.

Když si počátkem 90. let ponechal stát závazek vyplácet starobní důchody, přijal také závazek vyšších (než jinak nutných) daňových odvodů. Vyžaduje to totiž model průběžného financování penzí. 

„Otcové“ české privatizace, kteří vzešli z Vysoké školy ekonomické, neměli na tak rozsáhlý převod majetku ze státních do soukromých penzijních fondů zkušenosti a vlastně ani vzdělání. 

KOncem 80. let byly v tisku už některé údaje uvedeny. Bohužel přesně si nepamatuji. Žádný fond zřízen jistě nebyl, byly však nízké důchody, např. asi půl milionu lidí ze zemědělství dostávalo minimální důchod, protože v kolchozech měli v 60. letech velmi nízké mzdy a předtím nebyli pojištěni. Naproti tomu byly v 80. letech už slušné mzdy a vysoké daně ze mzdy (20-30%), ze kterých byly důchody vypláceny.  Výběr peněz zřejmě značně převyšoval výplaty důchodů. Kam zmizely? Dnes už se důkazy nenajdou. Byl by zázrak, kdyby otcové privatizace za sebou důkladně nezametli stopy.

Lhostejnost Evropy bude drahá

V posledních dnech informační pole několikrát rozvířily zprávy o vážných změnách v postoji Západu k Ukrajině. Začalo to známými prohlášeními Emmanuela Macrona a vysokých francouzských vojenských představitelů o možném použití evropských jednotek v případě průlomu ruské armády ve směru na Oděsu nebo Kyjev, píše Vladislav Inozemcev.

Myšlenku podpořilo několik středoevropských zemí. Brzy se ukázalo, že Washington a Berlín jsou velmi nespokojeny s pařížskou demarší, a postoj Polska se dramaticky změnil.

O něco později vlivná média informovala, že v Americe vznikl historický kompromis: Prezident Joe Biden údajně souhlasil se stažením svého rozhodnutí o moratoriu na výstavbu nových terminálů na zkapalněný plyn (proti kterému se v té době nejméně šestnáct států snažilo odvolat) výměnou za republikánské hlasy na podporu pomoci Ukrajině. O pár dní později se od této zprávy distancovali.

Nakonec bylo z Bruselu oznámeno, že Spojené státy a evropské země NATO, které se obávají vítězství Donalda Trumpa v listopadových volbách ve Spojených státech, spěchají s vytvořením fondu ve výši 100 miliard dolarů pod záštitou aliance, ze kterého by byly přidělovány finanční prostředky na podporu Ukrajiny bez ohledu na politickou situaci ve Washingtonu. Jak se dalo očekávat, Maďarsko se postavilo proti, ale doslova ve stejný den se ukázalo, že mnoho evropských lídrů chtělo do tohoto balíčku "zašít" půjčky, které již byly dohodnuty k poskytnutí Ukrajině, a "nové" fondy v něm by se ukázaly být podvodem.

Další zprávy tohoto druhu: Zpráva o reformě německých ozbrojených sil s možným návratem k armádě základní služby - ale formulace tohoto programu je rozvržena na šest měsíců a zdá se, že to je jediný důvod, proč tyto záměry dosud nebyly vyvráceny.

Prospěšné pro Kreml

Při pozorování takového kolísání člověk dochází k závěru, že všechny nemají nic společného se skutečným strategickým cílem Západu, ale jsou způsobeny současnou politickou situací a do jisté míry i touhou něčím naplnit mdlé zpravodajské kanály. Ano, před námi je řada důležitých voleb a politici dychtivě předkládají (na první pohled) serióznější iniciativy. Ano, o kandidatuře nového generálního tajemníka NATO není definitivně rozhodnuto a ústředí aliance se snaží poskytnout alespoň nějaké záruky jak pro nového lídra, tak pro budoucnost po amerických volbách.

Zdá se, že úřady ve Washingtonu upadly do jakéhosi letargického spánku a nereagují nejen na rychle se zhoršující situaci na Ukrajině, ale ani na příběh o pokusu sítě ruských sabotérů ohrozit zdraví a životy téměř tisícovky Američanů, kteří v různých dobách působili na amerických diplomatických misích po celém světě.

To, co se děje, již přineslo (a bude i nadále přinášet) Kremlu obrovské výhody, protože dnes každý, kdo doufal, že se "kolektivní Západ" dokáže tváří v tvář vážné hrozbě zmobilizovat, musí uznat, že taková mobilizace je ještě velmi daleko. Stalo se téměř zvykem říkat, že svět se posunul z poválečného stavu do předválečného, ale politikům se zdá, že to může pokračovat téměř donekonečna. Zdálo by se, že výzvy jsou realizovány, jak v Americe, tak v Evropě přemýšlejí o zvýšení kapacity vojenského průmyslu, ale ukazuje se, že i slavný slib dodat Ukrajině milion granátů bude splněn nejen se zpožděním, ale také kvůli banálnímu nákupu munice v různých zemích, zatímco západní obranný průmysl zůstane ve víceméně předválečném stavu.

To vše mě vede ke dvěma závěrům.

Závěr první

Aby se západní země zmobilizovaly, musí čelit hrozbě, která by mohla vyvolat paniku mezi jejich vlastním obyvatelstvem. To je jasně vidět na příkladu nedávné pandemie: První stovky úmrtí způsobily lockdowny, obrovské rozpočtové výdaje a prudkou mobilizaci léků a léčiv. Ve Spojených státech, EU a Spojeném království stála pandemie celkem 10-12 bilionů dolarů, z nichž většina byla přidělena z rozpočtu a za potlesku obyvatelstva. Chtěl bych poznamenat, že tato částka činila přibližně 18 % HDP rozvinutých zemí, nepočítaje v to záruky a další nepřímé nástroje fiskální podpory.

Dnes hovoříme o dodatečném 1 % HDP neboli 500-600 miliardách dolarů – tolik utrácely západní vlády měsíčně na vrcholu pandemie – ale toto téma se nyní začíná banalizovat. Úřady, které během jediné zimy a jen v Evropě v důsledku ruského energetického vydírání přišly o více než 500 miliard eur, nechtějí nejen "vyřešit ruský problém", ale dokonce ani umožnit Ukrajincům, aby to udělali v plné síle. Jednoduše proto, že se to ještě nestalo skutečným problémem pro evropské a americké občany.

Závěr druhý

To, co se děje, se zdá být přirozeným důsledkem "politiky informačního populismu", která je dnes v demokratických zemích tak běžná. Každé aktuální téma vyvolává touhu vytěžit z něj politický kapitál prostřednictvím PR – a to toho druhu, který má upřímně řečeno jen málo společného s realitou.

Zdá se, že Emmanuel Macron neměl v úmyslu vyslat francouzské vojáky do Oděsy, a kdyby média tolik neovlivňovala politiku, prezident by mohl začít promyšleně rozvíjet politiku zadržování, jak to mnohokrát udělali během studené války.

Schůzky za zavřenými dveřmi a konzultace na nejvyšších místech však už dávno přestaly být politikou: Veřejná prohlášení a příspěvky na Twitteru se staly politikou. Takové demarše nemohou být dobře promyšlené a nemohou nevyvolat nesouhlas mezi těmi, kteří chtěli pouze zveřejnit svůj vlastní tweet na podobné téma a nyní jsou nuceni reagovat na tweet někoho jiného.

Demokracie a otevřenost, které byly po mnoho desetiletí klíčem k síle a úspěchu velkých západních zemí, se nyní stávají zdrojem slabosti; i když ne všeobecné, pouze vojensko-strategické, ale přesto. Svět mimo Západ se učí ignorovat výroky západních politiků – což znamená, že až přijde čas na skutečné kroky, bude za ně muset být zaplaceno mnohem více, aby oponenti pochopili, že to není vtip.

Několikanásobně více – ne-li o několik řádů!

Zemřela Alena Hromádková

 V úterý 2. dubna 2024 zemřela v nedožitých 81 letech Ing. Alena Hromádková, CSc., profesí ekonomka, politoložka a socioložka výchovy a vzdělávání. Po listopadu 1989 byla aktivní členkou Občanského fóra, jednou ze tří předposledních mluvčích Charty 77, vysokoškolskou pedagožkou Univerzity Karlovy, předsedkyní politické strany Demokratická unie a konzervativně zaměřenou politickou publicistkou.

Před pádem komunistického režimu se jako signatářka Charty 77 podílela mimo jiné na vzniku (1980) anglické Vzdělávací nadace Jana Husa zaměřené na podporu československých disidentů, na organizování utajovaných bytových seminářů (celá 80. léta) se zahraničními lektory a na samizdatovém vydávání (1984–1989) výborů přeložených textů z britského konzervativního časopisu The Salisbury Review redigovaného filosofem Rogerem Scrutonem. O zmíněné nepříliš známé, přesto významné nadaci a s ní spojené disidentské činnosti podala Ing. Hromádková svědectví v rozsáhlém rozhovoru s politologem doc. Rudolfem Kučerou, publikovaném v revui Střední Evropa (č. 139) a v internetových Konzervativních listech (dostupné online).

V první polovině devadesátých let Ing. Hromádková působila nejprve v Občanském fóru, kde byla expertkou na vzdělávací a vysokoškolskou legislativu a také jako jedna z předposlední trojice mluvčích Charty 77 (1991), poté spolupracovala s Klubem angažovaných nestraníků, své politické křesťansky ukotvené úvahy publikovala pravidelně v revui Prostor a představila je také v televizním rozhovoru s Antonínem Přidalem v roce 1993 v pořadu Z očí do očí (dostupné online). Veřejně známou se stala v letech 1994–1996, kdy jako spoluzakladatelka a předsedkyně politické strany Demokratická unie usilovala o návrat solidnosti do politiky a prezentovala pravicový či pravostředový program, jehož součástí byly kritika probíhající ekonomické transformace a návrhy na poctivou dekomunizaci státu a společnosti. Přes enormní úsilí Ing. Hromádkové, korunované vysokou návštěvností desítek jejích veřejných besed, a přes značný počet straníků a příznivců nepřekročila Demokratická unie ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 stanovenou pětiprocentní hranici. Ing. Hromádková poté rezignovala na předsednickou funkci a dále se věnovala vysokoškolské výuce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Jako politická publicistka v době svého předsednictví Demokratické unie přispívala hojně do Českého týdeníku a do Novin DEU, později psala rozsáhlejší esejistické a informativní texty do revue Střední Evropa, Konzervativních listů a Monitoru. V mnoha ohledech jí byla blízká britská politická tradice, respektovala kvalitu státní správy a právního řádu habsburského Rakouska, chovala úctu k polské zbožnosti a někdejšímu masovému protikomunistickému hnutí, byla vždy nakloněna úzké evropské a středoevropské spolupráci v rámci zachování národní identity a národních států. Jednoznačně odsuzovala jakoukoli politickou totalitu a přes dílčí výhrady k materialistickému směřování Západu nikdy nespatřovala řešení problémů v českém obratu na Východ (tj. k Rusku a Číně). K mnoha zásluhám první dámy českého politického konzervatismu Ing. Aleny Hromádkové patří i uvedení britského filosofa Rogera Scrutona do českého prostředí, ale především jasně formulovaný inspirující náhled na nezbytnost budování společenských forem a systému hodnot založených na duchovním pojetí člověka vycházejících z křesťanské tradice. Čest její památce!

Kdy se přestaneme bát benešovců?

V příštích osmnácti měsících projde Česká republika čtyřikrát rituálem demokratických voleb. Vedle voleb do Evropského parlamentu se budou obsazovat místa v krajských zastupitelstvech, třetině Senátu a v příštím roce i v Poslanecké sněmovně. Pokud věříme na zázraky, můžeme připustit i jakkoliv nepravděpodobnou možnost, že zvolená většina našich zástupců bude pracovat, nebude si nadávat, nakrucovat se v médiích, obstruovat a tajtrlíkovat na TikToku, bude se řídit především dlouhodobým zájmem státu a nebude krást. Ale spíše to dopadne podle slavného Černomyrdinova axiomu: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky“.

Většiny atomizovaných společenství prakticky všech rozvinutých zemí ve strachu o svůj blahobyt zhlouply natolik, že namísto aktivní spoluúčasti a spoluzodpovědnosti za demokracii volají po vůdcích.

V čase, kdy společenská paměť je umrtvována záplavou údajně aktuálních informací, znejistělé publikum o to snadněji naslouchá nereálným slibům a polarizujícím strašákům. Jsou jistě společenství, která jsou ještě natolik kulturní, že přes všechen informační chaos a rostoucí polarizaci dokážou naslouchat různým názorům bez nepřátelství.

Ty pak nepotřebují vymýšlet mýty o vlastní dokonalosti, nevině a výjimečnosti. České společenství to ještě nikdy nedokázalo. Mýty dodnes potřebuje víc než pravdu. A nejvíc ze všeho pak mýty o vůdcích.

Vypočítavá neupřímnost příštích volebních kampaní bude okořeněna dvěma výročími zásadních historických přelomů. Už letos v listopadu uplyne 35 let od krachu komunistického režimu. A v květnu příštího roku to bude už 80 let od skončení druhé světové války.

Obě události budou v českém pojetí tradičně oslavovány bez ohledu na historická fakta jen jako příležitost k sebepochvalnému vytržení a opakování nabiflovaných klišé o skvělých vůdcích a hrdinství lidu, vždy a v každé situaci připravenému postavit se zlu a nespravedlnosti.

Ponechme pro tentokrát mýtus „listopadové revoluce“ stranou a vraťme se k němu podrobněji někdy příště. Starší mýtus „osvobození“ a „národní revoluce“ z května 1945, obnovený po roce 1989, byl vnucen všem dodnes žijícím generacím, společně s grandiózním doprovodným zakrýváním skutečnosti.

Ani změna režimu po listopadu 1989 nedokázala zatím přesvědčit české společenství, aby dospěle chtělo a potřebovalo pravdu o vlastní minulosti.

A tak se donekonečna opakují nesmysly o poválečném „návratu demokracie“ a mlčí o zločinech a diktátorském jednání samozvaného exilového prezidenta Edvarda Beneše, mlčení, slepotě a spoluúčasti vlády Národní fronty, složené ze čtyř povolených politických stran, stejně jako o tupé pomstychtivosti a nadšení „národa“.

Uveďme jen několik málo příkladů otevřeně nedemokratického, protiústavního a diktátorského postupu Edvarda Beneše a poválečné vládnoucí elity. Sovětská armáda se na československém území – kromě násilí proti civilnímu obyvatelstvu – dopouštěla systematického odvážení zařízení průmyslových podniků a, především, násilného odvlékání československých občanů do Sovětského svazu.

Nejnižší oficiálně přiznaný počet dosahuje čtrnácti tisíc unesených. Informovaný odhad hovoří nejméně o dvojnásobku.

Oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ zatýkaly o odvlékaly československé občany na Podkarpatské Ukrajině a na Slovensku okamžitě po přechodu fronty na československé území. Vláda ani prezident nikdy nereagovaly. V Praze začalo zatýkání už devátého května.

Vláda se poprvé rozhodla zdvořile požádat o vysvětlení až v říjnu. Komunisty ovládaná ministerstva vnitra a obrany jakémukoliv obtěžování sovětské strany navíc aktivně bránila.

Edvard Beneš s podporou všech politických stran na sovětskou „žádost“ porušil všechny sliby a dohody z doby války a znemožnil účast představitelů domácího odboje na vládě. Do úplného zapomnění zmizelo povědomí o věznění jeho politických odpůrců a existenci sudetoněmeckého protinacistického odboje a jeho partyzánských skupin.

Beneš prosadil alibistické prodloužení takzvané „branné pohotovosti státu“ až do 31. prosince 1945, aby bylo možné zakrýt čistky v armádě a její použití při násilném vyhánění německého obyvatelstva. A tak většině české společnosti ani nevadí, že při něm zahynulo nebo bylo zavražděno nejméně dvacet tisíc lidí. A tak by se dalo pokračovat.

Doba se ale přece jenom pomalu mění. Studenti Gymnázia Jana Keplera v Praze koncem února vyzvali prezidenta Petra Pavla, aby se společně s německým prezidentem 3. června zúčastnili symbolického aktu česko-německého smíření, který studenti připravují společně s kolegy z lounského gymnázia Václava Hlavatého.

Předcházet mu bude jejich společný pochod z Postoloprt do Žatce, který má připomenout masovou vraždu zřejmě až tří tisíc německých civilistů, provedenou jednotkou československé armády a Obranného zpravodajství. Na odpověď dodnes čekají.

Prezident by měl jít s nimi. Mohli a měli by ho doprovodit i zástupci parlamentních stran, církví a Armády České republiky. „Politici“ nejspíš budou mít strach ze ztráty hlasů lidí, neschopných usmíření a budou mlčet. Zbabělost je také „politika“.

Pražský arcibiskup Dominik Duka se před devíti lety s odvoláním na objížďky na silnicích vymluvil z účasti na pietním připomenutí další masové vraždy německých civilistů na Švédských šancích u Přerova.

Česká armáda se ještě nikdy ani slůvkem za poválečné zločiny svých důstojníků, vojáků i nejvyššího velení neomluvila. Osmdesát let je až příliš dlouhá doba na zjevení pravdy a usmíření s vlastními pochybeními i zločiny.

Do třetího června scházejí necelé dva měsíce. Do osmdesátého výročí ukončení války necelý rok. Prezident a arcibiskup pražský by měli naslouchat studentům a jejich svědomí – a jít příkladem. Alternativou je jen nedůstojné pokračování zbabělého mlčení – a pohrdání mladých.

Zdroj: Hlídací poes